Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

S KÝM

Soudní líčení, která probíhala hlavně u přerovského Okresního soudu,  pravidelně navštěvovali také mí příznivci z Konzervativní strany. Byli to právě oni, kdo torpédovali příslušné úřady podněty k rychlému a transparentnímu vyřešení mé kauzy. Po mém propuštění na svobodu jsme se pak často setkávali na akcích, které jsme společně organizovali ve snaze upozornit na mnohé nešvary na naší politické scéně. Jejich aktivní přístup a jasné postoje vycházející s principů práva a morálních hodnot, na kterých vyrostla západní křesťanská civilizace, mi byly velice blízké. Finanční podporu srovnatelnou s „bohatými“ stranami nelze od Konzervativců rozhodně očekávat, proto ekonomickou páteří naší kampaně zůstává spontánní sbírka. Nemohu nezmínit jedno jméno: pana Josefa Kudláčka, majitele inzertních novin Annonce, díky jehož velkorysosti můžete dnes číst tyto Předvolební noviny. Tak hezké čtení.

Vladimír Hucín mel príležitost predstavit se návštevníkum akce nejen na podiu, ale i v mnoha neformálních rozhovorech, pri kterých ho prítomné hlasité kytary rušily jen obcas. Obcané si mohli s Vladimírem Hucínem potrást rukou a mnoho z nich to také udelalo, aby videli, že on není jen virtuální tvárí z televizních zpráv, novin a casopisu, ale prišel mezi ne jako chlap z masa a krve a navíc i s pevnýmn charakterem.

BIS ručí za bezpečnost země. Je to polovojenská organizace, což znamená, že se v ní velí a rozkazy je nutno poslouchat. Problém nastává ve chvíli, kdy začne velet někdo, o kom víte, že je sám velkým bezpečnostním rizikem.

Bylo, nebylo..

Ovčácký pes hlídal stádo před vlky. Bača mu dával povely. Pes vzorně poslouchal a plnil úkoly.Ve stádu proběhly volby. Na bačovo místo se dostali demokraticky zvolení vlci. Ti začali nutit psa, aby jim aportoval ovce. Když odmítl poslechnout zajímalo je, kdo z vlků dřív vynášel zprávy o tom, co vlci na ovce chystají. Dva z nich už dříve sami odhalili a sežrali zaživa. Pes opět odmítl. Jeho dny byly sečteny.

Osamocený boj Vladimíra Hučína jsem pozoroval z dálky. V ničem jsem nepomohl. Člověk řeší problémy, které má na dosah, a málo jich není. Říkal jsem si – existuje-li spravedlnost, existuje-li v této zemi demokracie, musí Hučín svůj boj vyhrát. Ano, měl jsem kvůli němu výčitky svědomí. Hučín byl výčitkou. Ale Hučín se nevzdal. Bojoval. Mnohkrát pokořen, trápen, ba mučen, vždy jako by vstal z popela a znovu a znovu šel hájit pravdu. Jak roky ubíhaly a proces nekončil, přidávali se k němu mnozí bezejmenní, kteří mu pomáhali nést jeho kříž. I jim patří dík. I oni pomáhali křísit jiskřičku naděje. To oni Vladimírovi pomáhali stavět se na nohy, když jeho síly nestačily. Vím minimálně o jednom, kdo tento proces mezi lží a pravdou zaplatil životem.

„Každý jen slibuje, pak hrabe pod sebe a kašle na všechny“. Je to tak!

Přesto Vám každý bude tvrdit do očí, že právě on je jiný. Přečtěte si prosím můj osobní příběh. Příliš Vás nezdrží a vrátí-li někomu naději, že přece jen lze odolat penězům a moci, bude to něco, co stálo za to.

Po listopadu 89 jsem měl jako chartista a politický vězeň totality dveře možností dokořán. Dostal jsem medaili J.A. Komenského, stal se čestným občanem města a mohl se rozhlížet po teplém místečku. Stačilo se jen tvářit, že už je všechno v pořádku, do ničeho moc nešťourat a budovat si tiše kariéru. Ale ono tu zdaleka v pořádku všechno nebylo. Gauneři zůstali ve státní správě, úspěšně privatizovali, demokracie nám pomalu hořkla a měnila se v blbou náladu.