Těžko někoho z rozdivočelých komunistických násilníků napadlo, že si právě vytvářejí odpůrce, který svou razancí a úporností nebude mít obdoby v Československu a vlastně ani v socialistické části Evropy. Když Hučína obvinili, že šel do Komuny "s cílem vyvolat nepřátelskou reakci", a odsoudili za výtržnictví na dvacet měsíců s podmínkou, něco se v něm zlomilo.
"Říkal jsem si, že buď se prostě skloním a budu čekat, až ta doba nějak přejde. Stanu se součástí marasmu. Nebo se systému postavím, ne řečmi, ale militantně, a potom to bude cesta do pekel. A samozřejmě, že byla a vlastně trvá dodnes. Vždyť až letos mě úplně rehabilitoval Ústavní soud verdiktem, že můj ozbrojený odpor byl oprávněný a úctyhodný."
S létajícími balóny do útoku
Partyzánskou krev zdědil po tátovi, jenž za války přechovával a opravoval odbojářům poškozené zbraně. V jejich domě byla důmyslně ukrytá vysílačka, kterou otec díky svému technickému umu udržoval v chodu. Ale vzorem malého chlapce byl hlavně soused a bývalý legionář Lančík, po jehož rodině je pojmenovaná ulice, v níž Hučín bydlí dodnes.
"Jeho syn padl jako letec v Anglii, dcera byla popravena v Kounicových kolejích, jeho manželku zabili Němci. Od něj jsem se dozvěděl pravdu o Babicích, čihošťském zázraku a hlavně o Mašínech. Jejich ozbrojený odboj mi učaroval stejně, jako mým vrstevníkům činy Vinnetoua a Old Shatterhanda," vzpomíná Hučín.
Lančík mu vyprávěl, jak Britové za války vypouštěli na Německo balóny s letáky. Právě na to si Hučín vzpomněl po hrůzném zážitku v Komuně. Koupil dětskou tiskárničku a natiskl letáky s heslem "Pryč se sovětskou diktaturou." Od známého, který sloužil na vojenském letišti, získával vyřazené meteorologické balóny. V noci je vypouštěl se zásobníkem naplněným tiskovinami. Ten se pomocí důmyslného zařízení otevřel a letáky se snesly na Přerov. Bomby s vodíkem, jímž balóny plnil, kradl v Přerovských strojírnách, kde pracoval jako zaplétač lan.
Jak Vladimír Hučín uvádí v letos vydaných vzpomínkách s názvem Není to o mně, ale o nás, do roku 1973 vypustil minimálně pět tisíc letáků. Jednou se snesly i na tenisové kurty, kde hrála delegace sovětských hostů. "Uměl jsem sestrojit zařízení, které po vysypání nákladu dvoumetrový balón zničilo. Estébáci nikdy nepřišli na to, odkud se letáky berou. I když vyšetřování řídil sám federální ministr vnitra Obzina."
"Pohotovost jak sviňa"
V roce 1973 se seznámil se studentem Vysoké školy báňské a chemikem-amatérem Zdeňkem Hladkým. Právě ten ho zasvětil do tajů výroby výbušnin.
"Vláďa mě zaujal šikovností a klukovskou hravostí, s níž pronikal do postupů, jak z látek běžně dostupných v obchodech vyrobit třaskavinu," vzpomíná pan Hladký. "Mám ho před očima, jak chodil po Přerově se síťovkou a v ní vždy tak čtyři až pět pytlíků mléka. Začal totiž dělat kulturistiku, sám si svařoval stroje na posilování. Teprve později jsem pochopil, že se připravoval, aby vydržel estébácké výslechy."
Prvním ovocem jejich spojenectví byly dvě kilogramové nálože termitu, schopné propálit kovovou konstrukci. Hučín zlikvidoval v den výročí 21. srpna 1968 dvacet metrů dlouhý transparent s nápisem "Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak."
"Když jsem z úkrytu sledoval, jak se konstrukce za bezmocného přihlížení milicionářů hroutí a mění v masu roztaveného kovu, zmocnil se mě pocit skvěle vykonané práce. Řekl jsem si, že tohle je boj s okamžitými výsledky. Ale také jsem si uvědomil, co by bylo, kdyby mě chytli. Od té doby jsem chodil ozbrojený pistolí," líčí Hučín.
Během tří let odpálil nálože pod desítkami transparentů, politických nástěnek a vitrín, stánků se sovětskými tiskovinami. Pomocí slzotvorných dýmovnic, ukrytých v odpadních koších, rozehnal shromáždění k výročí VŘSR. "Výbušniny jsem odpaloval v noci, na volném prostoru, když jsem viděl, že nikdo není v dosahu. Nikdy jsem nebyl teroristou, ohrožujícím nevinné lidi, jak se mi snažili prokázat."
Svým sabotážím zcela propadl. Fascinovalo ho, když slyšel, jak si o nich lidé s uznáním v ústraní špitají. Jeho dívka, s níž už chodil několik let, ho prosila, aby přestal. Jednou před ní ostentativně vysypal krabici s bílým práškem do kaluže se slovy: "Tak a končím!" Byla to ale hladká mouka.
Získal informátora v prostředí SNB, nadstrážmistra Karla Bagára. Ten mu dodával zprávy o pohybech sovětských vojsk, kde budou rozmístěny jednotky bezpečnosti, členové pomocné stráže. "Když mi řekl ,do toho nechoď', tak to bylo pro mne tabu. Ale také se stalo, že po vydařené akci lamentoval: 'Kurňa mám dovolenou, ty to spustíš, a pohotovost jak sviňa.'"
Postupně získal další pomocníky. Například mechanika z Přerovských strojíren Libora Minaříka. "Dělal jsem Hučínovi technický servis. Tu jsem z torza pistole sestrojil funkční kus, jindy vyrobil zařízení pro přenos výbušnin," líčí Minařík. "Imponovalo mi, že Vláďa vytvořil skutečné ohnisko odporu, i když jsem kvůli konspiraci neznal detaily. V prvních letech ale byl až příliš důvěřivý. Varovali jsme ho třeba před Antonínem Mikešem, o němž se po celých strojírnách říkalo, že je ,u nich'."
Hučín dnes připouští, že Mikešovi, jehož agenturní svazek s úpisem StB objevil a okopíroval až za svého působení v BIS, zpočátku naletěl. "Byl jsem vděčný za každého spojence. Říkal jsem si jako v té pohádce: Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Dost mi lichotilo, že pochvalně mluvil o našich akcích a upozorňoval nás, že je chválí Svobodná Evropa."
Výslechy pod Dzeržinským
Dvanáctého října 1976 byli zatčeni Vladimír Hučín a další člen skupiny Vlastimil Švéda. Vyšetřovatel StB je obvinil z přípravy atentátu na Deana Reeda a z osnování ozbrojeného útoku na volby. Ukázal Hučínovi záznam, kde o tom vypovídá vymyšlenosti Antonín Mikeš.
Pak začaly surové výslechy. Zatímco ho jeden příslušník StB mlátil obuškem, druhý pokřikoval: "Dej mu ještě ránu, až se posere, a pak ještě jednu za to, že se posral!" Svázali ho, praštili s ním o stůl, z něhož spadla busta Felixe Dzeržinského. Pak ho obvinili, že je chtěl s pomocí sošky napadnout, a dotřískali ho. Napíchali do něj drogy, úplně ztratil pojem o čase.
"Pamatuji, že jsem si říkal: Tak ono to existuje, tyhle metody, o nichž jsem jen četl, ono to funguje. Ale vlastně jsem s tím počítal. Šel jsem po nich tvrdě, ozbrojeným odporem. A nečekal slitování, že budou se mnou zacházet v rukavičkách."
Při výsleších se Hučín dozvěděl, že jeho matka je členkou KSČ. Dali jí nůž na krk, když začala pracovat jako učitelka. Před synem to úzkostlivě tajila. "Vystoupila ze strany po mém druhém zatčení v roce 1983. Šla k vozidlu Státní bezpečnosti, jež hlídkovalo před domem, a okýnkem mrštila svou legitimaci soudruhům do klína," podotýká Hučín.
Po deseti dnech výslechů začal spolupracovat s policií Vlastimil Švéda. Předepsali mu výpověď, v níž uvedl, že Hučín připravoval atentát na sekretariát komunistické strany a na Deana Reeda chtěl zaútočit obranným granátem.
"Když jim Švéda sám od sebe tvrdil, že je u nás doma zazděna spousta zbraní, a policisté pořád nic nenacházeli, estébáci nechali Švédu psychiatricky vyšetřit. Lékaři zjistili, že trpí druhotnou psychopatií, medikamentózně neléčitelnou. Ten posudek mám v archívu. Nemohl jsem tehdy tušit, že tenhle zvláštní člověk se vynoří v mém životě ještě několikrát," říká Hučín.
Když ho nezlomily výslechy ani Švédovy lživé výpovědi, nasadili na Hučína advokáta ex offo, který ho nutil k doznání. Ať si uvědomí, že je obviněn z nejtěžších zločinů teroru a vyzvědačství a hrozí mu dvacet let kriminálu. Když se přizná, bude to jen deset. "Kdybych ho poslechl, byl bych ztracen," tvrdí Hučín. "Ale takhle na mne pořád nic neměli. Nakonec mě odsoudili za nedovolené ozbrojování k osmi měsícům vězení, které jsem si mezitím odseděl ve vazbě."
Atentát na agenta Mikeše
V roce 1981 přinesla Hučínova matka z nějaké schůze zprávu, že v Přerově má být vztyčena socha Gottwalda v nadživotní velikosti. Hučín a jeho nový společník Ladislav Brázda se rozhodli ji odstřelit pomocí třaskavého náboje. "Odcizil jsem kvůli tomu velkorážní pušku," vypráví Hučín. "Jenže v den odhalení mě zadrželi a vyslýchali i kvůli zbrani, kterou jsem dobře ukryl."
Když ho pustili, mužský hlas mu v telefonu vyhrožoval, že jestli pušku nevydá, bude jeho dcera polita kyselinou. "Byl jsem ale ve svém odboji už moc daleko, tolik zatvrzelý a otupený, že jsem se vrhal do věcí bez ohledu na následky. Spolehl jsem se na to, že mě jen zastrašují."
Pořád za sebou cítil stín Antonína Mikeše. Byl přesvědčen, že má prsty i v odhalení jejich plánu na likvidaci sochy. Rozhodl se ho zastrašit. Potají vyrobil bombu a druhého prosince 1983 ji s Brázdou odpálili pod vraty Mikešova rodinného domu. "Mikeše jsme tím totálně dekonspirovali. Za dva týdny po výbuchu s ním Státní bezpečnost ukončila spolupráci."
Ihned po výbuchu je zatkli. Brázda prozradil úkryt s látkami i velkorážní puškou ještě dřív, než ho posadili na detektor lži. Později Hučínovi tvrdil, že ho vyděsily malé injekce s barvou do pisátek grafu detektoru. Považoval je za látky, jež do něj napíchají. "Brázda se pak z výčitek svědomí dal k Svědkům Jehovovým. Ale mám pocit, že to byla i moje chyba. Měl jsem ho mnohem líp připravit na tvrdost a záludnosti estébáckých výslechů," míní Hučín.
Brázda se ale nikdy nepřiznal k bombovému útoku na Mikeše. Proto nemohli ani Hučínovi prokázat, že akci zorganizoval. Přesto dostal dva a půl roku v nejtěžší nápravné skupině. Pracoval v brusírně skla, ve vlhku, páře a ohni. V knize vzpomínek cituje dozorce, který mu řekl: "Odtud se vrátíš úplně šedivý, budeš chrochtat jako prase a zapomeneš lidské návyky."
Když ho v roce 1986 propustili, vážil Hučín šedesát kilo a bylo vidět, že dostal skutečně zabrat. Pro jeho ženu to ale bylo nejlepší období jejich manželství. "Byl k nám pozorný, nikam nechodil, protože byl až do revoluce pod neustálým dozorem. Když po 17. listopadu nastoupil do BIS, stal se z něj úplně jiný člověk. Já i dcera jsme šly naprosto stranou. A tak je to dodnes. Vždyť v jeho knize není o rodině ani slovo," říká dost hořce Jana Hučínová.
V přestrojení mezi komunisty
Hned v prvních dnech listopadu 1989 Vladimír Hučín zjistil, že jsou z přerovského ředitelství SNB odváženy dokumenty. Marně burcoval vedení tamního OF, v němž působil.
Nakonec se vypravil s pistolí na místo, kde se shromažďovaly automobily k odvozu písemností. Zastihl zde osamoceného milicionáře, nakládajícího bednu do auta. Tasil zbraň a poručil, ať vyhodí bednu ven a vypadne. Chlap okamžitě poslechl a upaloval pryč. Když doma bednu otevřel, našel mezi materiály i dokumenty popisující jeho sledování i posudky o jeho nebezpečnosti. V jednom z nich stálo, že dělá kulturistiku a "posiluje tak na boj s jednotkami LM a StB".
"Trochu pozdě jsem si uvědomil, že jsem neměl podlehnout chartistům, úzkostlivě se vyhýbajícím násilí," tvrdí Hučín. "Měl jsem říct lidem v Přerově na náměstí: ,Estébáci a esenbáci ničí důkazy o svých zločinech. Místo zpívání písničky Jednou budem dál musíme obstoupit okresní úřadovny a pod pohrůžkou násilí je donutit, aby všechno vydali.' Dneska si myslím, že by i estébáci zdrhali jako ten milicionář."
Počátkem roku 1990 se Hučínovi přihlásil prokurátor Jan Chmelař, který pracoval na jeho případu. Od něj se poprvé dozvěděl, že Antonín Mikeš byl agentem StB. Prokurátor líčil, kteří lidé ze Státní bezpečnosti mu předkládali podněty, na jejichž základě musel vypracovat žalobu a předložit ji Okresnímu výboru KSČ.
"Jeho svědectví mně hodně pomohlo, když mne Mikeš neúspěšně zažaloval pro pomluvu," líčí Hučín. "Ptal jsem se Chmelaře, proč to dělá. Řekl mi, že se musel v případě Mikeše postavit na mou stranu. ,Snad za to alespoň nepřijdete do pekla,' zažertoval jsem. ,A když, tak nebudu s nimi ve stejným kotli,' povídá on."
Do FBIS nastoupil v září 1991. Ihned rozjel akci, jejímž cílem bylo upozornit na bývalé milicionáře, kteří neodevzdali zbraně a výbušniny. Vybudoval si síť několika desítek agentů, působících v organizacích levicových extremistů, mimo jiné i ve straně Miroslava Štěpána a Sjednocené frontě Ludvíka Zifčáka.
Hučín v knize popisuje, jak pronikl v přestrojení na porubský zámek zámožného komunisty řeckého původu Epanastatise Prusalise. Vydával se za bývalého představitele SSM s tím, že by rád na zámku uspořádal setkání bývalých svazáckých předsedů. Prusalis byl nadšen, bojovně zvedal pěst a volal: "Kupředu levá!"
Hučín shromáždil poznatky o napojení levicových extremistů na pracovníky ruských tajných služeb, běloruské, kubánské i severokorejské komunisty. Zmapoval napojení komunistů na některé nynější funkcionáře přerovské policie, státního zastupitelství i soudce. Upozorňoval, že se to tam hemží lidmi, kteří pracovali na politických procesech, včetně jeho případů. Počet jeho nepřátel narůstal...
Švéda znovu na scéně
V roce 1998 se převalila Přerovem série nočních výbuchů. Na odhalení viníků pracoval i Hučín. Pomocí agentů zjistil, že za detonacemi stojí levicoví extremisté, napojení na okresní výbor KSČM. V lednu 2001 ale byl zbaven osvědčení pro práci v BIS a dva měsíce na to Hučína zatklo protiteroristické komando.
Za přítomnosti novinářů a televize vtrhla zásahová jednotka do Hučínova domu. "V botách obalených blátem dupali po domě, rozbíjeli krumpáčem dlažbu, na zahradě vykopávali různé díry. Křičela jsem na ně, že jsem zažila prohlídky gestapa i Státní bezpečnosti, ale ani ti si něco takového nedovolili," líčí Hučínova matka Anna Hučínová.
Policisté prohledali i židovský hřbitov vedle Hučínovy vily. Když vynášeli ze hřbitova kontejner, prohodili směrem k novinářům: "Pozor, neseme výbušniny." Do protokolu ale policie uvedla, že byla nalezena jedna plastová láhev a bílá plastová střepina.
Přesto zástupce ředitele severomoravské policie Jiří Pščolka prohlásil do novin, že Hučína podezírají z organizování přerovských výbuchů. Veřejně ho nazval kriminálním delikventem.
Na scéně se znovu objevil Vlastimil Švéda. Ve svých výpovědích uvedl, že připravoval výbušniny a dodával je Vladimíru Hučínovi. Že vždy, když mu předal třaskavinu, tak to potom explodovalo někde v Přerově. Hučín namítal, že sám je specialistou na výrobu třaskavin. Nepotřeboval by k tomu Švédu, o němž věděl, že byl dlouhou dobu tajným spolupracovníkem StB a není tak docela svéprávný.
Přesto byl na základě Švédovy výpovědi vzat do vazby. Seděl na cele číslo 10, v níž čekal na popravu generál Mašín, otec bratří Mašínů. Hučínovi to prozradil jeden z dozorců, který mu také dal dárek - brožuru o historii Pankráce. "Pilku na mříže vám dát nemůžu, tak aspoň tohle," řekl mu.
"Návrh na uvalení vazby podala předsedkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově Lenka Šromová, které Vladimír Hučín nedoporučil bezpečnostní prověrku a ohrožoval její kariéru", upozorňuje bývalý šéf BIS a Hučínův advokát Stanislav Devátý. Podle Devátého se zájem státní zástupkyně na odstranění zásadového disidenta spojil se zájmy některých vysokých funkcionářů v BIS i na okresním policejním ředitelství, o jejichž temné minulosti nastřádal kapitán Hučín hodně důkazů.
"Zkonstruovali monstrózní obvinění, potřebovali se dostat k materiálům, které Hučín nashromáždil. Až na výpověď zkompromitovaného Švédy ale neměli nic v ruce. Proto tak tvrdošíjně trvali na neveřejném soudu," usuzuje Devátý.
Vladimír Hučín nakonec nebyl obviněn z provádění výbuchů v Přerově, ale z nedovoleného držení zbraně, z šíření poplašné zprávy (měl v lidech šířit paniku z levicového extremismu) a dalších pěti trestných činů. Celkem mu hrozilo deset let vězení.
Chemik Zdeněk Hladký, který zůstal Hučínovým přítelem celý život, si dodnes vybavuje pocit naprosté absurdity, když se na Hučína hrnulo jedno obvinění za druhým. "Nechápal jsem, jak mohou obvinit z nedovoleného ozbrojování někoho, kdo jako důstojník BIS vlastnil zbrojní pas a dělal instruktora bojových střeleb."
Na Hučínovu obhajobu vystoupili i političtí vězni. Jeden z nich před soudem vypověděl, že se vůbec necítí poplašen Hučínovými zprávami o levicových extremistech, ale tím, kam všude se vysocí komunisté vlastně dostali.
Jak je možné, že mohl být Hučín zatčen, rok držen ve vazbě a další čtyři roky souzen, aniž by proti němu existoval jediný důkaz? "To by nešlo, kdyby Hučínovi protivníci neměli podporu vysokých představitelů vládnoucí ČSSD," míní Stanislav Devátý. "Tón udal tehdejší ministr vnitra Gross, když v únoru 2002 pronesl v televizním pořadu Kotel, že všichni ti, kteří se Hučína zastávají, se budou stydět, až uvidí, jakých zločinů se dopustil."
Čtyři roky po Grossově výpadu osvobodil Okresní soud v Ostravě Hučína ve všech bodech obžaloby. Krajský soud tento verdikt potvrdil. Jeho soudce Anton Bucheň při zdůvodnění rozsudku prohlásil, že se snad nedopustí porušení zákona, když uvede, že zde bylo jakési zadání vlády na odstranění Hučína.
________
Několik měsíců po svém osvobození potkal Hučín na přerovském náměstí Antonína Mikeše. "Tondo, uvědomuješ si, že kdybychom tenkrát věděli, že děláš pro estébáky, tak jsi dopadl podstatně hůř?" zeptal se. Mikeš jen opakoval, že ho zatáhli do ďábelských akcí. Ještě na odchodu se otočil a jakoby váhal. Hučín měl chvíli pocit, že se pokusí o jakousi omluvu. Ale Mikeš jen mávl rukou a zmizel za rohem.
Snímky / HN - Jan Šilpoch, ČTK: "V roce 1996 jsem si pořídil papouška, který se dožívá vysokého věku. Abych, až zase jednou vyjdu z vězení, se s ním setkal," vtipkuje Vladimír Hučín; Hučín na židovském hřbitově, kde policie předstírala nález výbušnin. V osmdesátých letech se sem pokoušel prokopat únikovou chodbu z vlastního domu. Ale vzdal to pro náročnost;
V dubnu 2001 eskortují policisté Hučína z vazby k jednomu z jeho rehabilitačních procesů.
