Navigace |
Veřejný dopis Doc. Ing. Jiřího Nedomy, CSc. předsedovi Senátu Parlamentu ČR, MUDr. Přemyslu SobotkoviIlustrace: Kopie dopisu, kterým pan Sobotka reagoval na zde zveřejněný dopis pana Nedomy. Vážený pane předsedo, každoročně od roku 2004 prostřednictvím Senátu parlamentu ČR předkládám návrh na vysoká státní vyznamenání skupině bratří Mašínů. Návrh vždy zdůvodňuji i s ohledem na současné problémy naší republiky, Evropské Unie i problémy světové, mající vztah k návrhu. Nejinak tomu bude i v letošním roce. Každá hospodářská krize vyvolává neutěšené sociální podmínky a tím i velký prostor pro růst radikálních postojů jak na extrémní pravici tak i na extrémní levici. Prosazují se socialistické směry, v třicátých letech v Německu nacionální socialisté, kde se k moci dostává Adolf Hitler, a v dosud demokratických státech se šíří názory, že kapitalismus se neosvědčil, a že lepší bude model plánované ekonomiky s poukazem na Sovětský svaz, kde každý občan má zajištěnu práci. Důsledky známe. Výsledky obou socialistických ekonomických soustav - německé nacionální socialistické a sovětské komunistické, bylo již možno hodnotit po několika málo letech jejich existence. Důsledně je žádoucí je analyzovat dnes, především v souvislosti se současnou krizí a se socialistickými tendencemi podobnými těm z třicátých let a let poválečných. V souvislosti s postupující globální hospodářskou krizí a současnou politickou situací ve světě je otázka globální bezpečnosti otázkou zásadní. Svět má dostatek zkušeností od konce I. světové války po dnešek, že každá politická chyba má za následek nedozírné důsledky po nástupu totalitních režimů. Politika ustupování a shovívavosti vůči totalitním režimům se nikdy demokratickým státům nevyplatila. Stačí připomenout politiku Německa po nástupu Hitlera a jeho strany k moci, jež vedla k rozpoutání II. světové války, Sovětského svazu po jejím skončení a v době studené války, současná politika Putinova Ruska, situace v Severní Koreji, Iránu a na Středním Východě. Přepadení Gruzie v minulém roce je obdoba napadení Finska v roce 1939, Maďarska v roce 1956 armádami SSSR, politiky Německa z konce třicátých let - anexe Rakouska a tzv. osvobození Sudetských Němců a následné připojení Sudet k Říši. Cíle jsou vždy stejné, nejprve zničit obranyschopnost malého demokratického státu a následně jej anektovat. Po vpádu do Gruzie je velmi zneklidňující slyšet výroky ruského prezidenta Medvěděva, že Rusko bude hájit své zájmy třeba i silou. Tak silná slova nám dávají právo zajistit si svoji bezpečnost podle našeho uvážení. Z hlediska dlouhodobého je proto výstavba radaru v Brdech důležitější než schválení Lisabonské smlouvy. Rusům vydíráním jde o ověřování své současné síly a vlivu v oblasti Střední Evropy. Střední Evropa zatím vždy byla místem kde se rozhoduje o struktuře budoucího politického uspořádaní ve světě. Je na nás zda ukážeme dosti morální síly tomuto vydírání odolat a zachovat si svobodu. Prezident Franklin Roosevelt ve svém plánu o poválečném uspořádání světa předpokládal vytvoření jakéhosi mocenského paktu ve spolupráci se Sovětským svazem. Od tohoto plánu jej zrazoval britský premiér Winston Churchill. Prezident Franklin Roosevelt vycházel naivně z představ demokratického politika, který nebral v úvahu vlastnosti představitelů totalitního státu. Stalin si jeho politiku vysvětlil jako slabost Ameriky. Poválečné období charakterizovala skutečnost, že Evropa byla vyčerpána a Německo zničeno. Tím se sovětské moci uvolnila cesta do Střední Evropy, dokonce jednu dobu se zdálo, že západní Evropa je vydána Sovětům na milost a nemilost. Situaci nejlépe pochopil, jako tolikrát předtím, Winston Churchill. Po smrti prezidenta Roosevelta situaci musel napravovat jeho nástupce prezident Harry Truman. Podobně si Sovětský svaz po nástupu Johna F. Kennedyho do Bílého domu vysvětlil jeho přístupy jako slabost Ameriky a z Kuby si chtěl udělat svoji raketovou a jadernou základnu. Ve vztazích se Sovětským svazem byli vždy nejméně úspěšní ti západní představitelé, kteří chtěli ukázat pochopení pro své sovětské partnery. To byl případ Kennedyho, Johnsonovy a Carterovy administrativy. Následně vždy musela býti obnovena psychologická rovnováha posilováním amerických jednotek v krizových oblastech, teprve pak nastal určitý posun v jednáních se Sovětským svazem. Proto je nutno být neústupný v případě Gruzie a radaru. Připomínám to proto, že z některých předvolebních plánů nastupujícího prezidenta Obamy jsou velké obavy a to jak v oblasti politické, bezpečnostní, tak i ekonomické. Dopady chybných ekonomických a politických rozhodnutí se projevují s velkým zpožděním a jejich podstata je vždy daleko složitější než se původně zdálo. Prezident Bill Clinton prosadil v Kongresu v roce 1997 zákon, který bankám vnutil levicově populistickou motivaci, totiž povinnost poskytovat měkké půjčky. Další jeho zákon tyto povinnosti ještě posílil. Tyto zákony jsou v současnosti hlavní příčinou zhroucení bankovního systému a ve svém důsledku celé současné globální hospodářské krize. Jsme otevřenou ekonomikou, tedy ekonomikou, která je především závislá na úspěšnosti vývozu svého zboží, především automobilového průmyslu. V době první velké krize v třicátých letech minulého století mezinárodní obchod poklesl o jednu třetinu až o jednu polovinu předchozího objemu. Ceny zemědělských produktů poklesly o cca 60%. Krize postupně zasáhla většinu zemí světa. Současná krize je skutečně globální a zasáhla všechny státy světa. To má své výhody, ale i nevýhody. Výhodou je, že jsou všechny státy krizí postiženy stejně, a tak mají snahu si pomáhat, nevýhoda je v tom, že není možnost se opřít o krizí nezatížené oblasti a obory. Jeden podstatný rozdíl mezi krizí v třicátých letech a současností je v tom, že v třicátých letech státy hospodařily s vyrovnaným rozpočtem, zatímco v současnosti většina států hospodaří s velkými dluhy a díky ČSSD v době její vlády i naše republika hospodaří s velkým dluhem. V třicátých letech většina zemí, včetně naší země, přijala protekcionistická opatření. K tomu snad v současné době nedojde a myšlenka francouzského prezidenta Sarkozyho v Bruselu neprojde, doufám, že to naše vláda za svého předsednictví Evropské Unii nedopustí. Solidarita zemí postižených krizí má největší význam v dobách obtížných jako je ta současná. Nutností je zachovat co největší počet kvalifikovaných pracovníků pro dobu po krizovém období. Proto snižování sazby sociálního pojištění zaměstnavatelům je žádoucí, neboť snížení nákladů na pracovní sílu umožní snížit počty propouštěných. Krize jednou skončí, potom jen ten podnikatel, který bude připraven a bude míti dostatek kvalifikovaných pracovníků k plnění zakázek následky krize snadněji překoná. Přijetí nových pracovníků v období po skončení krize a jejich zaškolení je dražší než dočasné uskrovnění se v době krize jak zaměstnavateli tak i zaměstnanci. Z tohoto hlediska je třeba tvrdě odsoudit protikrizový balíček ČSSD, který je opakem solidarity a zachování co největšího počtu pracovních míst. V jeho důsledku by došlo k prohloubení krize, k dalšímu zadlužení státu a zničení ekonomiky v důsledku zvýšení daně z příjmu právnických osob. Balíček ČSSD je ukázkou jak využívat situace v době krize pro své volební preference na úkor zajištění co nejmenších ztrát v době krize a v období těsně po jejím skončení, podobně jako tomu bylo v Německu ve třicátých letech minulého století. Opakem "krizového balíčku" ČSSD by měl být návrat ke konzervativním hodnotám, totiž (i) hodnotám bezpečného domova; (ii) zodpovědné svobody s mocí delegovanou na co nejnižší úroveň, neboť demokracie musí míti zpětnou vazbu jinak by nebyla demokracií; (iii) občanské společnosti, především tvořenou střední třídou nezávislých občanů vytvářejících místní hospodářské systémy, které mají nezávislé prostředky obživy a rezervní fondy. Demokracie není myslitelná bez svobody informací, protože občan musí mít možnost rozhodovat se na základě informací z nezávislých zdrojů, proto požadavek delegování veřejné moci na co nejnižší úroveň. Naopak socialisté omezují svobodu úspěšných jednotlivců, kteří jsou hybnou silou národa, velkými daněmi, aby mohli rozdávat skupinám, které je potom volí a drží u moci i za cenu velkého zadlužování národa a zadlužování především dalších generací. To nám předvedla ČSSD během svého vládnutí. Místo toho aby v době kdy světová ekonomika, a tedy i naše ekonomika, strmě rostly vytvořily finanční rezervy pro horší období, ČSSD přerozdělováním výsledky rostoucí ekonomiky spotřebovala a navíc ještě republiku zadlužila na několik generací. Současné akce ČSSD v souvislosti s poplatky ve zdravotnictví v jednotlivých krajích kde jsou hejtmany příslušníci ČSSD ukazuje, že jim nejde o snahu nápravy neutěšeného stavu ve zdravotnictví, ale o populistické akce s vyvoláním chaosu ve zdravotnictví. Působením na nezdravé ba nízké pudy občanů tyto akce mají za cíl vyvolávat nespokojenost a nejistotu občanů s ohledem na budoucnost, podle hesla čím hůře tím lépe pro naše volební preference. Platí-li krajští hejtmani zdravotnické poplatky za občany je otázka odkud berou na jejich zaplacení mzdové fondy. Úvahou je možno zjistit, že jako možnosti jsou přesuny finančních prostředků z některých kapitol rozpočtu kraje nebo fondů přicházející z Bruselu na budování infrastruktury resp. na některé další důležité krajské projekty pro potřeby poplatků ve zdravotnictví, které platí hejtmani občanům. Tyto prostředky nakonec budou krajům chybět. Současní hejtmani počítají s tím, že jedno či dvě volební období přežijí, potom "po mě potopa", neboť to již budou řešit jejich nástupci, a pak nechť si s tím již poradí jiní. Výsledkem bude zadlužení krajů, silnice a další infrastruktury ve špatném stavu, horší zdravotnictví apod. a tedy pro občana jen ztráty z poničených automobilů, horšího zdravotního ošetření a horších služeb. Způsob jakým probíhají jejich akce spojené s vyhrožováním "až budu u moci" MUDr. Ratha ředitelům nemocnic a pojišťovnám má blízko k dobám třicátých a padesátých let. Ve svém dopise bych se rád vyjádřil k problému spisovatele Milanu Kundery. Jsem emeritní vědecký pracovník a nevím proč autor, který publikuje článek popularizující svůj vědecký obor, musí nechat článek projít cenzurou svého nebo jiného pracoviště. To již tady bylo. Za svobodu slova platil svým životem Jan Palach, Jan Zajíc a další! Domnívám se, že si každý autor musí stát jak za svojí prací vědeckou tak i za článek publikovaný v novinách z jeho oboru. Je s podivem jakým způsobem se k tomu staví veřejnost novinářská a odborná akademická. Z mého pohledu je článek napsán jako novinářský článek, jehož autor se k danému tématu dostal ne jako pracovník ústavu, ale jako člen rodiny, jehož jedna příbuzná prožila příběh běžný v padesátých letech, avšak příběh nevšední tím, že jeho hlavním aktérem je uznávaný spisovatel Milan Kundera. Sám jsem jako student s činností mladých komunistů a svazáků přišel do styku, jejich činností jsem nesměl studovat. Jsem o několik let mladší Milana Kundery, Milana Uhdeho, Trefulky, Ivana Klímy, Rity Klímové-Mlynářové, Zdeňka Mlynáře, Vladimíra Haškovce, Ladislava Borovanského, Pavrovského, Zdeňka Servíta, Jiřího Pelikána, Radovana Rychty a dalších, kteří byli aktivními svazáky a někteří z nich, spolu s profesory Arnoštem Kolmanem, Vilibaldem Bezdíčkem, Valouchem, Dolanským a dalšími, byli členy Ústředního akčního výboru vysokých škol a akčních výborů na jednotlivých vysokých školách a fakultách. Vyloučených studentů bylo kolem deseti tisíc, vyloučeny byly i stovky profesorů, docentů, asistentů a středoškolských profesorů. Doporučuji si přečíst příspěvek Zdeňky Onyskowové "Zločiny komunistů spáchané na studentech", publikovaný ve sborníku Stálé mezinárodní konference o zločinech komunismu, konané 5-6. října 1991 v Praze-Dlabačově, str. 126-131. Je pozoruhodné, že jako špína se hodnotí ne to, co se v padesátých letech dělo, kdo se neštítil udávat své spoluobčany, ale to že nyní tato špína a jména udavačů vychází najevo. Kolikrát jsem stál před výborem KSČ a ROH pracoviště, kde jsem pracoval jako dělník, a musel snášet jejich nenávistné řvaní jen proto, že jsem si dovolil napsat stížnost na prezidentskou kancelář s dotazem proč nemohu studovat. Těchto případů však byly tisíce. Pokrytecké je stanovisko Akademie věd ČR k případu Milana Kundery. Není divu, když předsedovi Akademie věd ČR a předsedovi její Akademické rady nevadily zločiny komunistů při jeho kandidatuře na prezidenta republiky. Zúčastnil jsem se semináře "Skrývá se paměť národa v dokumentech StB?", pořádaný 5. 5. 2006 Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. Na dotaz jednoho z účastníků, kdo z přednášejících byl v KSČ, jsme se dozvěděli že až na jednoho všichni přednášející byli členy KSČ. Ptám se, toto jsou kvalitní a nezávislí historikové? Tito lidé mají mít právo cenzurovat práci mladých historiků? Kvalitní a hlavně zodpovědné zpracování soudobých dějin národa ve 20. a 21.století proto nemohou zpracovávat historici s minulostí příslušníka v organizaci, která má na svědomí smrt více jak 10 000 popravených, zastřelených na útěku, ubitých při výslechu, ubitých ve vězení a umučených ve věznicích převážně v letech 1948-1952 a několik set tisíc vězněných ve věznicích a v PTP táborech. Podle mého soudu historici, bývalí nebo současní členové KSČ, nemají právo hodnotit soudobé dějiny, neboť se spolupodíleli na zločinech komunistů a nyní mají snahu zkreslovat historii k obrazu svému. Proto výše zmíněné stanovisko AV ČR je stejně pokrytecké jako když jsem se po okupaci v srpnu 1968 obrátil na vedení ČSAV s žádostí o podporu akce za zrušení trestu smrti, neboť byla obava z nových politických procesů a místopředseda ČSAV akademik Pluhař moji žádost nepodpořil s odůvodněním proč nechat žít vrahy. Jako kdyby komunisté vrahy nebyli a občan proti nim nemohl míti ani tu sebemenší obranu toho nejcennějšího co člověk má, totiž svého lidského života nebo života svých blízkých. Akci však ihned podpořil předseda Svazu spisovatelů Jaroslav Seifert, na kterého jsem se také obrátil, a pověřil tím Václava Havla. Akci podporovali v parlamentu poslanci Kriegel a Vodsloň a v České národní radě Prof. Otto Wichterle. Nesvědčí o morální výši a charakteru člověka Milana Kundery, když tolik let nechá podezření ze spáchání zločinu udání mladého člověka M. Dvořáčka na ženě paní Ivě Militké a když jeho udání vyjde na veřejnost nemá odvahu se ke svému činu přiznat a se veřejně omluvit. Nechutné jsou obrany Milana Kundery, které slovy "Duchovní trpaslíci co s chorým gustem na něj zacílili, měli úspěch…" (spisovatel P. Prouza), či článek "Lotrům a Milanovi K. od F. de Valenzuela" (v LN) a další, které stejnými slovy, připomínající články z padesátých let kritizující odpůrce komunistů z těch let, M. Kunderovi spíše škodí. Je snahou Ústav pro studium totalitních režimů zrušit, což zcela jasně řekl tvůrce všech komunistických ústav Prof. Z. Jičínký tento měsíc v Českém rozhlase při příležitosti hodnocení roční činnosti ústavu. Pokud znejistíme komunistické archivy, včetně těch StB a ústav zrušíme a historii 20. a 21. století budou hodnotit historici s komunistickou minulostí pak se nedivme, když si historii totalitních režimů znovu zopakujeme. Přestože je u nás zájem komunistů, bývalých i současných, ústav zrušit, v Evropě je zájem opačný, totiž vznik podobného ústavu celoevropského, jak zaznělo na mezinárodní konferenci "Svědomí Evropy a komunismus", konané ve dnech 2.-3. června 2008 v hlavním sále Senátu Parlamentu České republiky. Evropa si uvědomuje, že (cituji) "Komunismus je společným dědictvím Evropy, stejně jako fašismus a nacismus. Dokud Evropa nepřijme tento fakt společné minulosti a nevyvodí z ní společnou odpovědnost, nebude jednotná." Navrhuji, žádám a varuji: - nedopustit zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů, nedopustit jeho kontrolu historiky s komunis-tickou minulostí, naopak důsledně otevírat a zpřístupňovat všechny svazky StB, včetně tzv. Z-svazků, S pozdravem Doc. Ing. Jiří Nedoma, CSc. Praha, 27. února 2009 Adresát: Na vědomí: hrad, vláda, veřejnost Od Administrátor v 2009-04-09 22:00 | Publicistika
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 5 hostů.
Přihlášení |