Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Projev Stanislava Stránského, předsedy Svazu bývalých politických vězňů na pietním shromáždění, které se konalo jako každý rok na hřbitově v Ďáblicích u příležitosti Dne politických vězňů:

Dobrý den, vážené sestry a bratři, vážení občané.

Vítám vás opět zde na Čestném pohřebišti popravených a umučených. Vítám také naši armádu. Děkuji za květiny a věnce, které jste věnovali našim bratřím, kteří jsou zde na Čestném pohřebišti III. odboje v Praze Ďáblicích.

Dnešní den, 26.června, je vzpomínkou na všechny, kteří položili své životy v boji proti komunismu. Proti rudé bestii, která rdousila náš národ nejhrubším způsobem, která se nezastavila ani před dětmi, nemocnými, starci, invalidy a před všemi, kdo neuznávali rudé bolševické metody. Komunisti nenáviděli masarykovskou inteligenci, prioritou bylo inteligenci a kněžstvo zlikvidovat.

To také provedli.

243 svých odpůrců popravili a další tisíce poslali do koncentračních táborů. Zemědělské usedlosti rozkradli, zemědělce vyhnali do neznámých míst. Celou republiku obehnali ostnatým drátem, aby nikdo neměl možnost opustit sovětský ráj. Režim potřeboval otroky, naši rudí komunističtí kolaboranti jim zaručili dostatek pracovních otroků. Tomu se říkalo lidová demokracie!

Tato rudá společnost už opět sedí ve všech orgánech.

Ptám se: Kdo jsme, že netrestáme zločince? Máme prezidenta, máme senát, poslaneckou sněmovnu - vše podle demokratických principů a zásad. Co je to za demokracii, která netrestá tyto zločiny proti lidskosti? Podívejme se na pohřebiště popravených, umíme číst a hlásáme, že jsme vzdělaný národ, ale za mrtvé a popravené nebyl nikdo potrestán!

Každoročně zveme na toto místo představitelé státu, církví a škol. Někteří se omlouvají, že nemají čas. Zapomínají, že rudá chobotnice nezahynula.

Nás, kteří jsme poznali rudou bestii na vlastním těle, je už málo. Kdo vám bude po nás dobu rudého temna připomínat?

Prosím o minutu ticha za všechny oběti komunismu.

Ďáblický hřbitov v Praze skrývá smutné tajemství. V jednom ze zdejších hromadných hrobů leží 37 novorozeňat. Dcera politické vězeňkyně Zdeny Mašínové se to dozvěděla už v 50. letech při pátrání po hrobu své matky. Vše potvrdila až po revoluci zjištění bývalých politických vězňů.

Zdena Mašínová mladší, sestra bratří Mašínů, začala v roce 1956 pátrat, kde je pohřbená její matka - zemřela v roce 1956 v pankrácké věznici na rakovinu. Ve vykonstruovaném procesu byla odsouzena na 25 let kvůli odbojové činnosti svých synů. Do vězení nastoupila už těžce nemocná. Tělo matky jí nechtěli vydat a proto dlouho pátrala, kde skončily alespoň ostatky matky. Jeden příslušník SNB ji poslal za hrobníkem Ďáblického hřbitova. Ten jí nakonec nechal za úplatu nahlédnout do plánku pohřebiště. Zjistila, že matka byla pochována ve společném hrobě, kterým se říkalo šachty. Šachet bylo po levé straně u hřbitovní zdi hned několik. Do každé se vešlo dvaatřicet těl. Byly do nich ukládány podle informací hrobníka děti, které se narodily v padesátých letech ženám vězněným na Pankráci. Většinou nežily déle než několik dní, často zemřely hlavně kvůli nekvalitní péči. Když v hrobě dlouho neměli plný počet, doplňovali to dospělými osobami. V jedné takové šachtě byla proto pochovaná i matka, paní Zdenka Mašínová. O hrozivém zjištění neměla však kromě hrobníkových slov jediný důkaz. Místo brzy zarostlo a zpustlo. Zavezli to hřbitovním smetím a později z toho udělali smetiště. Oficiálně se informace paní Mašínové potvrdily až na začátku devadesátých let. Známky po jámách byly navíc v terénu díky propadlé půdě stále patrné. Existenci jam napovídala často až metr pod úroveň terénu propadlá půda, neboť kosterní pozůstatky a rakve během let vyhnily a několik pater beden se tak postupně propadalo stále víc.

S velkým úsilím se jim během následujících let podařilo místo pietně upravit a jednotlivým obětem vztyčit pomníky. Vzniklo tak Čestné pohřebiště třetího odboje s dětským hřbitůvkem opodál.

Dodnes je však problematické zmapovat, kde přesně se kdo nachází. Na čestném pohřebišti mají totiž pomníky oběti z celé republiky. Přesné popisy hrobů chybí. Nejlépe je zmapován pouze jediný hrob, ve kterém leží páter Josef Toufar, zavražděný ve vykonstruované aféře tzv. Číhošťského zázraku, protože se jeho případ v šedesátých letech znovu otevřel.

Na ďáblickém hřbitově jsou hromadných hrobů desítky. Odpočívají zde i atentátníci na Hendricha. Do zdejších jednasedmdesáti šachet se pohřbívalo už od roku 1943, takže kromě obětí komunismu zde leží i bojovníci protinacistického odboje. Ostatky nepohodlných se zde ukládaly až do roku 1961. Leží zde například atentátníci na Reinharda Heydricha Kubiš a Gabčík i parašutisté z výsadku Silver A Bartoš, Valčík či Potůček. Jen pár kroků od hrdinů odboje leží i nacističtí zločinci, K. H. Frank, Harald Wiesmann, odsouzený za vyhlazení Lidic, či protektorátní ministr Emanuel Moravec.

Na ďáblickém hřbitově jsou pochovány ostatky 207 politických vězňů umučených a popravených mezi lety 1948 a 1959. Stejně jako ostatky sedmatřiceti dětí.

mr, 26. 11. 2008, ÚMČ Praha - Ďáblice.