Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

(Foto: Veřejnost u OS Ostrava 8.9.2009.)

Soudní jednání na ochranu osobnosti Vladimíra Hučína před dehonestujícími výroky ing.Tomáše Hradílka, bývalého komunisty - funkcionáře, pak signatáře a mluvčího Charty 77 a neblaze známého polistopadového ministra vnitra ČR, uveřejněnými mj. v Lidových novinách, využívané dnešními komunisty v předvolebních kampaních a přetřásané v úterý 8. září 2009 u Krajského soudu v Ostravě, bylo pěknou fackou veřejnému vkusu. Divák si říká, proč celé to souzení, když je to nejen nespravedlivá, ale i docela drahá záležitost. A spravedlnosti se člověk v České republice a zejména v Ostravě stejně nedobere. Veřejnost se dostavila v hojném počtu a všechna místa ve velké jednací síni byla obsazena.

Občané by měli vědět, co všechno soudní rituály nespravedlnosti stojí a najít politiky, kteří nehodné soudce a státní zástupce z tzv. justice konečně vyrazí na dlažbu. Lepším způsobem než jaký předvedla soudkyně Severová, by tuto veřejnou službu mohl občanům poskytovat každý nezaměstnaný či bezdomovec. Třeba jako veřejnou službu nařízenou úřadem práce nebo starostou. Mělo by to pro hodnotovou orientaci společnosti stejnou nebo i větší relevanci a stálo by nás to všechny promile současných nákladů.

Asi patnáctkrát ten den u soudu zazněl každý z inkriminovaných výroků Tomáše Hradílka z LN 23.7.2007: "Vladimíra Hučína znám dobře dvacet let a většího gaunera jsem neviděl." Jakož i další pomluvy z jeho pera. Samosoudkyně JUDr. Lenka Severová, soudkyně Krajského soudu Ostrava, jakoby se s těmito pomluvami v ústech mazlila. Stranami navrhované důkazy odmítla provést a žalobu Vladimíra Hučína zamítla s poukazem na svobodu projevu.

Doufám, že některý z novinářů podle jejího návodu napíše: "JUDr.Severovou poslouchal v soudní síni jen čtyři hodiny, ale větší gaunerku jsem ještě neviděl." :-) Nebude tím přeci myslet nic zlého a žádný zásah do občanské cti a důstojnosti této soudkyně nezpůsobí, když je to dnes už jejími ústy - soudně - potvrzený modus vivendi v této společnosti. Ta mj. i přičiněním postkomunistických na doživotí jmenovaných soudců ztratila slušnost na cestě k nekonečnému blahobytu. Novináři by ve spojení s osobou soudkyně mohli používat i jiné výrazy jako například "galerka", mafie, či "prostitutka" apod., protože dnes už je všechno nejen možné, ale i dovolené. Alespoň podle rozsudků této "dámy" a výkladů advokáta Sokola, kterému snaživě sekundovala a nadbíhala, jakoby se jeho urostlé postavy snad obávala, nebo se do něj i zamilovala?

Advokáti (někteří) si ke Krajskému soudu Ostrava chodí zadním vchodem, do jednací místnosti přicházejí pozdě a veřejnost na toto ódium jen němě a spořádaně zírá.

Svoboda pomlouvat spoluobčany se po výroku soudkyně Severové stává normou a nabrala takové rozměry, že za gaunera v této farmě zvířat může být označen kdokoliv. A vždy to bude "jen" subjektivní "hodnotové" mínění jednoho prasátka o druhém člověku. Na takovou svobodu má přeci každý občan právo, má-li na druhého pifku. Tak pravil sokol.

Pravomocné osvobozující rozsudky soudů všech stupňů, včetně ústavního, v případech Vladimíra Hučína zde nic neznamenají, pomluvy jsou dovoleny. Prodejnost tisku stoupá. Bez ohledu na zákony a jen na papíře deklarovaná práva na lidskou důstojnost a čest nás soudkyně Severová svým rozsudkem přenesla do zvířecí říše, kde každý Hradílek může svobodně kálet na svého bližního a úřad mu to ještě požehná.

A pomluvený má právo si to pokálení ještě zaplatit.

Každý se v České republice o druhém může domnívat, že je gauner. To je naše svoboda myšlení. A dokonce to může i hlásat v novinách. To je naše svoboda projevu a svoboda tisku. Každý občan má právo být pokálen. To je náš úděl. Na obyčejnou lidskou slušnost místo nezbylo.

Pokud by se rozsudek stal pravomocným, bude to jen dalším důkazem, že zdejší "justice" je zbytečná, jestliže se stala pouhou výnosnou hračkou mafie, která bez jakýchkoliv morálních zábran může cokoliv. To je svědomí soudců a těch, kteří je "doživotně" jmenovali.

Nikdo dnes asi neví, čím se kdejaká soudní bytost živila celý profesní život, komu všemu se zavázala, proč se dnes bez uzardění a beztrestně může propůjčit k takovým rozsudkům. Nebo jsou snad i tací, kteří vědí? Podobné pijavice si zdejší občané platí, aby společnost zbavovaly lidskosti, slušnosti a individuální cti. Jak dlouho ještě si lid této země bude vydržovat podobné kreatury, když na jejich neužitečném vyživování nic čestného není.

Před zahájením soudního líčení ve třetím patře, kam jsem se dobelhal se svou sešroubovanou zlomenou nohou, jsem hledal WC, abych se připravil na dlouhé soudní jednání. Úřednice ze třetího patra mě poslaly do druhého, že prý snad tam budou otevřené toalety pro veřejnost. A když jsem obešel celé druhé patro, kde všechny dveře byly zavřené - proč ne, vždyť veřejnost je přeci až na posledním místě zájmů Krajského soudu v Ostravě - tak mě další úřednice poslala ještě o patro níž - do prvního patra. Tam jsem se raději rovnou zeptal a kýženou místnost nakonec i objevil.

Když jsem vyšel z veřejných toalet, málem jsem vrazil do obrovského ramenatého oplácaného hromotluka, ze kterého se vyklubal advokát JUDr.Tomáš Sokol. Dva Tomášové, oba bývalí ministři vnitra, se tam potkali a měli si co vyprávět. Žalovaného ing.Tomáše Hradílka jsem viděl naživo úplně poprvé, ale znal jsem jeho fotografii z novin. Zabrali spolu celou chodbu. Musel jsem kulhat pěkný kus cesty za nimi a zaslechl jsem z jejich hlučné zábavy, jak advokát Sokol se svému klientovi chlubí, že do budovy soudu vstoupil zadním vchodem, protože se mu nechtělo chodit tím předním. Na dotaz Hradílka, zda jednání soudu dnes i skončí, Sokol odhadoval, že půjde o několik stání, jelikož strany navrhují předvolání svědků a další důkazy. Pak si konečně všimli, že v chodbě, kterou zcela ucpali, trochu překážejí. A pustili mě před sebe. Myslím si, že v prvním patře setrvali záměrně, aby jejich pozdní entrée do jednací místnosti ve třetím patře krajského soudu bylo správně narežírované. :-) Přišli viděli a zdánlivě zvítězili.

Celý den měl kromě sluníčka i další velké pozitivum. Když do soudní místnosti dorazil Jan Dus, jakoby se v místnosti ještě trochu víc rozsvítilo. Evangelický farář, spisovatel, laskavý a přitom nesmlouvavý odpůrce všech pozemských křivd, který si svůj díl od komunistické nespravedlnosti v minulosti odseděl (podobně jako Vladimír Hučín), se tentokrát posadil do první řady pro veřejnost. Bylo zde volné místo hned vedle příznivkyně obžalovaného Hradílka paní Dolores Šavrdové. O přestávce jednání Jan Dus prozradil Tomášovi Hradílkovi, paní Šavrdové a dalším okolo přítomným, že Vladimíra Hučína dlouho zná jako čestného člověka, sleduje jeho úsilí o spravedlnost a bezpečnost v této společnosti a nelíbí se mu, jak jmenovaní o něm bez jakýchkoliv důkazů hovoří. Přítomní se jen nadechli a sklapli. Novináři zrovna neposlouchali, věnovali se snování svých zpráv za účelem prodejnosti svých plátků.

Bylo to pro mě jako zjevení, krásný člověk Jan Dus, který přišel, viděl a zvítězil.

Bylo by snad na místě, aby "legální" Hradílkovy výroky se obracely proti němu samotnému i proti soudkyni Severové, aby na stará kolena byli oni vystaveni obecnému kálení od světa zvířat, o jehož budování se tak vehementně zasadili.

Ale kam to všechno může jít dál, co všechno musíme zažít, abychom našli cestu k opravdové svobodě a vlastnímu očištění?

Martin Vadas