Navigace |
1989 - 2009Před dvaceti lety se začala bortit komunistická říše. Nadšeně jsme se zbavovali symbolů komunismu, jeho nejodpornějších představitelů, s nadějí jsme hleděli a cestovali přes naše západní hranice a dýchali ovzduší svobody, prosperity, normálnosti. Komunismus nás však poznamenal. Je to nemravná představa o roli člověka v tomto světě, shnilý plod svobody myšlení. Základní motivaci člověka vidí v uspokojení biologických potřeb. Vládci komunistické říše se proto svým poddaným pokusili vzít duši - vykořenit náboženství i vše, co nás pozvedá z pouhé biologické roviny - a tím si nadvládu nad člověkem udržet. Komunismus je zločinný řád, který po sobě zanechal miliony mrtvých a morální rozvrat. Sametová změna se nesměla dotknout principů, ze kterých zločinná ideologie vycházela, ani zásad, dle kterých byl systém v praxi provozován. Hlavním signálem byla beztrestnost zločinů - minulých i budoucích. Společnosti, která v komunismu vyrostla a ve své většině přijala komunistické "hodnoty", stačil příslib zvýšení životní úrovně; velmi málo lidí žádalo systémové záruky. Tím, že žádné nebyly prosazeny a vymahatelnost dodržování zákonů zůstala stranou, byl umožněn hladký přechod od komunismu k postkomunismu. Navzdory tomu vesnice a města pomalu, ale jistě opustily jednotvárnou šeď, do řek se vrátil život, nedusí nás smog z elektráren. Zbavili jsme se okupantů, kteří měli zabránit politickým změnám, i RVHP konzervující naši hospodářskou zaostalost a závislost. Vrátili jsme se zpět do západní civilizace, jsme dnes členy NATO a Evropské unie. Pluralitní demokratická politika v postkomunistické zemi je však fikcí. Společnost byla ostře rozdělena na ovládané a vládce, kteří však po Listopadu nebyli rozehnáni. A tak se tato společenská vrstva, která před rokem 1989 dělala totalitní politiku, prakticky jako jediná zabývá profesionálně politikou i dnes - lze ji ztotožnit s "politickým národem". Příslušníci této kasty přitom dobře vědí, že každý skutečně řešený reálný problém přibližuje jejich odstavení od moci a privilegií. To, co sledujeme na veřejnosti, je tedy pouhé předstírání politiky - ti, kteří před veřejností nesou odpovědnost, ve skutečnosti nerozhodují. Ti, kteří rozhodují, často podle not odjinud, jsou veřejně neznámí a tak žádnou odpovědnost nenesou. Dvacet let po Listopadu 1989 je tedy zřejmé, že před námi stojí obtížný úkol vyrovnat se nejen s naší komunistickou minulostí, ale již i s postkomunistickou přítomností. Nutnou hlubokou reflexi jsme v dostatečném rozsahu nedokázali provést ani v uplynulé době, kdy nám k tomu byla poskytnuta výjimečná příležitost - po celý ten čas byla naše země v takovém bezpečí, jakému se netěšila po třičtvrtě století před tím. To se může změnit snáze a rychleji, než by se kdokoli z nás nadál. Je tedy třeba konečně rozpoznat, co se kolem nás odehrává, a to bez odkladu. Následovat musí převzetí odpovědnosti za sebe, za společnost, za stát. Zveme odpovědné občany ke spolupráci. Tiskové prohlášení Konzervativní strany, Praha 15. listopadu 2009 1989 v bodech a pocitech V pátek 17.11. večer oznamuje Československá televize, že v Praze proběhla vzpomínková akce k 50.ti letému výročí protestu studentů proti německým okupantům "...a po několika excentrických a provokačních pokusech, byl díky pořádkovým jednotkám nastolen v ulicích Prahy klid." V sobotu 18.11. tutéž informaci tiskne Rudé Právo, dozvídáme se neověřenou zprávu, že to nebylo až tak "pohodové", ale v podstatě nemáme tušení, jak nepřiměřený zásah Veřejná bezpečnost provedla. V neděli 19.11., ostatně jako každých 14 dní, jedeme s přáteli do Prahy na pravidelnou burzu gramodesek a tehdy už "rozjetých" cédéček, které jsme již od brzkých ranních hodin úspěšně vyměňovali ve Slovanském domě. Sál během několika vteřin ztichne, když jeden ze "zasvěcených" Pražáků vyskočí na podium a rozrušeným hlasem oznamuje, že v pátek došlo při masakru studentů k úmrtí jednoho z nich. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy lidé nic netušící v druhém sále přicházejí a sledují, jak "kšeftmani" a lační hudební fandové stojí mlčky a s pokorou jako přibití. Úplné štronzo, desky pod pažemi, cédéčka v hrstech a ve tvářích výraz, že už toho máme zkrátka dost! Odpoledne cestou domů se dozvídáme, že zpráva o smrti Martina Šmída byla dezinpretována radiem Svobodná Evropa, ale to už bylo skoro jedno. Nazlobení na absurditu toho, kdy člověk nemohl mluvit, co chtěl, cestovat – kam našetřil a dokonce ani poslouchat muziku, kterou miloval. Vždyť i ty cesty na burzy byly proto, že ty úžasné desky nebyly dostupné, mnohé i zakázané. Je pravdou, že nás tahle zparchantělá ideologie vlastně spojovala, ale málokdo z nás by to dnes vyměnil. V pondělí vychází v deníku Svobodné slovo Prohlášení Čs.strany socialistické, kde je na přední straně foto dívky se svíčkou a sloupec slov, která jsou sepsána poprvé v našem životě tak, jak to my, tehdy pětadvacetiletí nikdy v oficiálním tisku nikdy nečetli. O tom, že by v Přerově následující úterý byla připravena, či snad dokonce avizována nějaká protestní akce se nedovídáme a tak nasedáme s kamarádem Milanem do vlaku a jedeme plni emocí do Olomouce, kde věříme, že v městě vysokých škol snad nějaká reakce bude, což bychom rádi svou účastí podpořili. Již v tramvaji směrem do centra města jsme ohromeni pohledem z oken vozu. Po obou stranách cesty, proudy mladých lidí se svíčkami v rukou, nebo držící se vzájemně za ruce, čímž tvoří pomyslného hada směřujíc na náměstí. Dojemné a fascinující zároveň. Kdo by si ještě před několika dny uměl představit, že tyhle Husákovy děti s melíry, v plísňových a mrkvových kalhotách dovedou jít takhle odhodlaně a s naprostou discplinovaností, ke které nebyli vedeni ani nijak vychováváni?! Na náměstí stovky lidí všech věkových kategorií, je jasné, že tohle už není záležitost škol, to už je společenská změna! Konečně "přerovská středa"! Tak dnes prý v kině Hvězda soudruzi rekapitulují své pravidelné úspěchy a nemýlíme se. Ačkoliv je sál nabitý k prasknutí lidmi s vlajkami v rukou, trikolorami na prsou, pánové za předsednickým stolem, či jak ho nazvat, v pohodě probírají procenta zisku Chemičky a chválí se vzájemně za další úspěšný pětiletý plán. Někteří občané se však v diskuzi zcela mimo témata ptají: "Co říkáte na současnou situaci, jak hodnotíte zásah pořadkových jednotek v Praze...?" Odpovědi jsou odmítavé, arogantní, se slovy, že proto jsme zde dnes nesešli. "Ale my ano, soudruzi!", voláme a za pískotu opouštíme hromadně kinosál. Vycházíme na cestu, přidávají se další lidé: "Pojďte s náma!", Pojďte s náma!"...je nás asi stovka a procházíme na Komenského ulici, kolem nádraží a na Smetanově ul.se zastavujeme u stanice VB s provoláváním: "Pusťe Hradílka!". Těžko říct, kdo z toho narůstajícího počtu všechno věděl, kdo tento mluvčí Charty 77 je, ale pocitově to bylo vlastně jedno... Ve čtvrtek se před budovou OV KSČ (jaký paradox) opět scházíme a náměstí se plní. Jsme šťastni, že i v našem městě lidé "ožívají"... Přesto se průmyslové město, plné oddaných občanů vládní straně, osměluje celkem pomalu a opatrně. Jsme rádi však i za to, i když při lepení plakátků s pozvánkami na další akce, či prohlášení studentů a výzvy ke generální stávce dostáváme slovní rány celkem často od těch, co již na rozdíl od nás něco v životě dokázali, jak nám spílají... Vše má naštěstí rychlý spád, za necelý den oznamuje Čs. tisková kancelář, že členové vlády a jejího sekretariátu dávají své funkce k dispozici! Jen výňatek z těch dnů, ale uznejte, na jeden týden to bylo teda něco! Ladis, Přerovské noviny 12.11.2009. Zpráva o 17.listopadu 1989 Našel jsem fotku - momentku - z Václaváku. Je z rána, kdy jsem pálil Rudé právo. Pod sochou jsem potom dal velkou papundeklovou krabici na peníze a do večera získal 30 tisíc, což byla na tu dobu velká finanční částka. Sehnal jsem čtyři studenty a oni roztáhli zakrvácenou vlajku z Národní třídy a tu vlajku nosili roztaženou - podobně jako ve Španělsku sbírka na Granadu - a lidé do vlajky vhazovali peníze. Ty peníze se potom na vysoké škole DAMU použily na jídlo, čaj a pití pro stávkující studenty. Dnes se dívám na televizi o 17. listopadu. Pořad BBC. Monika Payerová tam říká, že z Albertova šlo na Národní třídu 8O tisíc vysokoškoláků! Málem jsem spadl ze židle! Jestli šly 3 tisíce, tak to bylo moc a většina demonstrantů ale nebyli studenti vysokých škol, ale učňovská mládež a střední generace pražanů. Ani jeden z pozdějších studentských vůdců - všichni členové SSM - neříkali do pořadu pravdu o tom, že ta akce na Albertově byla povolena a byla pod záštitou právě SSM. Podobně jako podzimní akce na Kampě u zdi Johna Lennona. To také bylo pod SSM! Pořad televize BBC byl neobjektivní, přesně tak, jak ho chtělo Česko mít, plné hrdinů atd. Vůbec nebyla slyšena druhá strana, tedy soudných lidí, kteří měli zájem o pravdivé vysvětlení zákulisí celého toho podvodného sametu. Takové lidi pro BBC naši vyřvaní hrdinové před kameru prostě nepozvali, poněvadž se to nehodilo. V srpnu tohoto roku navštívil Česko televizní - dokumentační - štáb z Austrálie. Chtěli se dopátrat pravdy o celém pozadí slavného Sametu. Kdo hledá, ten také najde a oni opravdu v Česku našli pamětníky, kteří před kamerou mluvili, bez pathosu o celé té šaškárně. Štáb nechtěl slyšet klišé o sametu, spousta oficiálních lží a o podvodu plném v režii StB, ale chtěl se dopátrat pravdy. Mluvil P.Cibulka, J.Gruntorád, také já atd... Až bude film hotov, bude nabídnut Česku. Věřím,že ani v jedné naší televizi stanici se neobjeví! Jinak na tajném sjezdu politických vězňů v Olomouci bylo na 100 delegátů. Všichni nadávali na Naděždu Kavalírovou a když došlo na volbu předsedy, na 99 delegátů zvedlo ruku pro paní Kavalírovou! Jediný býv. politický vězeň, můj kamarád z Pražské pobočky 15, Petr Hauptman (seděl v Minkovicích za velezradu až do r. 1989, sám jsem ho z kriminálu po l7.listopadu dostal), tento jediný čestný člověk se nezalekl a pro Naděždu Kavalírovou nezvedl ruku. Asi za to v nejbližší době zaplatí! Právě mi volal, co v Olomouci za zavřenými dveřmi proběhlo za svinstvo a kolik zbabělosti se v lidech našlo. Jinak dojde také ke změně našich stanov KPV. Ne však k lepšímu, ale k horšímu! Vypracovala to Naděžda Kavalírová s tou svou tlupou! Já za svůj článek o zbabělosti politických vězňů asi budu z Konfederace vyhozen. Už nyní se projednává moje vyloučení. Holt za pravdu jsem přece seděl! Tak všem přeji dobrou noc. Jiří Wolf, 15.11.2009 Dnes je vliv českých komunistů největší Nemohu začít jinak než tím, že napíši nejprve svoji obavu. Před 20 lety po listopadu 1989 požadovala většina obyvatel této země zákaz komunistické strany. Bohužel se tak nestalo. Dnes je vliv českých komunistů největší od pádu jejich režimu. Jestliže se dnes komunisté znovu dostávají do funkcí, které jim byly doposud zapovězeny, není v našem politickém životě něco v pořádku. Děsí mne snadnost, s jakou mnozí z našich spoluobčanů vytěsňují ze vzpomínek zkušenost se stranou, která vedla procesy, při nichž bylo mnoho lidí popraveno a mnozí nespravedlivě odsouzení umírali ve vězení. Se stranou, která nechala střílet do zad těch, kteří utíkali před jejím režimem a která protiprávně odsoudila čtvrt milionu lidí! Přiznám se, že se vždy obavám, že se nikdy nikomu nepodaří vysvětlit skutečnou hrůzu totalitního režimu. Jedním z důvodu je totiž jeho maskování hesly o svobodě, o sociální spravedlnosti, humanismu, míru, pokroku a štěstí... Jak pravil Shakespeare: "...Slova, slova, slova..." A pod jejich příkrovem - gulagy, lágry všeho druhu, cenzura, železná opona, vyhazování lidí z práce, fízlování, provokace, otrávené životní prostředí, otrávení lidé... Šeď a strach a to, pro co se vžil tak otřesný a snad právě proto pravdivý název: Absurdistán. Absurdita ve své nejkrutější a nejzrůdnější podobě. Když si dnes a v nejbližších dnech budeme připomínat znovu nabitou svobodu, nesmíme především zapomínat na oběti totalitního režimu. Měli bychom vzpomenout na ty, kteří vlastně nechtěli tak moc, jen aby se do této země vrátil život, který je životem a ne živořením. Mnoho těmto lidem dlužíme – především však svou neochotou, zbabělostí či apatií otevřít minulost a označit z mravního hlediska zločiny proti lidskosti. Před dvaceti lety jsme dostali svobodu. Svobodu, bez níž se demokracie nemůže obejít. Někteří jednotlivci však ano!To je varovné. Nezapomínejme nikdy, že svobodu nevlastníme, že ji máme pouze propůjčenou. Na závěr si vypůjčím myšlenky Jana Masaryka, jedné z neznámějších obětí komunistického režimu: "S lidmi je to těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jen když je na chvíli ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády, nepoloží vám browning mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát, říkat a učit, nevíte opravdu, jaká to je veliká věc, když smíte říkat a učit, čemu sám věříte…" A proto tvrdím: Přestat si připomínat nebezpečnost komunismu a jeho zločiny bude ještě dlouho nezodpovědným hazardem, chybou, kterou si nesmíme dovolit. Ing. Pavel Bradík, bývalý hejtman Královéhradeckého kraje, Virtually.cz Bojovali jste proti komunismu? To máte skutečně smůlu Neměli bychom ponechat bez pozornosti bezohlednost, s níž poslanci českého parlamentu naložili se snahami vyzdvihnout ty, kdo se aktivně postavili bezpráví komunistického totalitního režimu. Poslyšte fakta. Před rokem a tři čtvrtě, 9.ledna 2008, senátoři Jiří Liška, Přemysl Sobotka, Jiří Stříteský, Václav Jehlička, Karel Barták a další předložili návrh zákona definujícího protikomunistický odboj a odpor proti komunismu a formy tohoto odboje nebo odporu. A vymezujícího, koho je třeba považovat za účastníky tohoto boje či odporu, a upravujícího jejich postavení jako ostatních válečných veteránů. "Hlavním účelem zákona je ocenit osobní nasazení řady lidí v boji za obnovu svobody a demokracie, spočívající v tom, že se totalitě a bezpráví postavili se zbraní v ruce nebo obdobným způsobem, anebo v tom, že totalitní moci vzdorovali statečným postojem, který měl zpravidla za následek mnohaletý žalář," psalo se v důvodové zprávě k návrhu. O dva měsíce později Senát návrh zákona schválil a 1. dubna 2008 předložil Poslanecké sněmovně. Odtud byl zaslán tehdy ještě Topolánkově vládě, která neprodleně hned 30. dubna 2008 odpověděla, že "návrh je významným krokem k ocenění protikomunistického odboje a k vyrovnání se s komunistickou minulostí", a pouze upozornila na některé legislativní nedostatky. Nato organizační výbor Sněmovny, řízený předsedou Sněmovny, sociálním demokratem Miroslavem Vlčkem, poslal 7. května 2008 návrh k projednání ve výboru pro obranu. Až potud probíhal zákonodárný proces podle obvyklého řádu a logiky. Ale pak začaly první obstrukce. Výboru pro obranu trvalo pět měsíců, než 6. listopadu 2008 zjistil, že mu návrh neměl co být přikázán k projednání, když ještě neprošel ani prvním čtením ve Sněmovně. Pak znovu plynul čas a teprve po dvou a půl měsících organizační výbor 22. ledna 2009 změnil své usnesení z května předcházejícího roku a přeposlal návrh do výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu – souvisejícího s problematikou boje proti komunismu snad jen tím, že jeho místopředsedou je komunistický koryfej Miroslav Grebeníček. Nikdo se to totiž nesnažil ani zakrývat: hlavní bylo zákon o protikomunistickém odboji zadupat a zničit. A zase uběhlo osm dlouhých měsíců a teprve téměř na den půldruhého roku od předložení Senátem Sněmovně byl návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu konečně předložen k projednání na 62. schůzi Poslanecké sněmovny 29. září 2009. Návrh měl však být projednán až jako 99. ze 110 bodů pořadu jednání, navíc stále zatím jen v prvním čtení. Samozřejmě projednáván nebyl. Jestliže se někdy Poslanecká sněmovna přece jen bude návrhem tohoto zákona zabývat, pak pokud ho rovnou nesmete ze stolu, stejně ho nejprve odešle k projednání ve výborech a těm ho potom může znovu a znovu vracet. A nejlépe až do zvolení nové Sněmovny a pak si to, milí senátoři, zkuste poslat znovu. Jestli ještě bude proč a kvůli komu. Už nyní totiž důvodová zpráva k návrhu upozorňovala, že těch, koho "se zákon týká a kterým by měl být přiznán status účastníka protikomunistického odboje nebo účastníka odporu proti komunismu, stále ubývá" a "tito stateční mužové a ženy by si přitom zasloužili ocenění svých činů ještě za svého života, nikoliv pouze in memoriam". Nenávist poslanců k uznání existence protikomunistického odboje je skličující. A ještě: obdobný zákon přijali na Slovensku už v roce 2006 a po letošní novelizaci některých souvisejících předpisů se již desítkám účastníků protikomunistického odboje dostává odpovídající morální satisfakce i postavení válečných veteránů. Vladimír Bystrov, MF Dnes 19.10.2009. Vládě se nelíbí odškodné pro zahraniční příbuzné obětí komunismu [Celou zprávu ČTK si přečtěte ZDE 9.11.2009.] Nový rozsudek Městského soudu v Praze: Minulost soudců musí zůstat tajná Ani třetím zamítavým rozsudkem ve věci komunistické minulosti soudců Městský soud v Praze nepřekvapil. Důležitými ústavněprávními argumenty žaloby se opět nezabýval, relevantní judikaturu Ústavního soudu pominul a nerozpakoval se zopakovat předchozí argumentaci, podle níž chrání soudce před zveřejňováním informací o jejich minulosti princip rovnosti všech občanů před zákonem. Novinkou je sebevědomý ton nového rozsudku. Zatímco z předchozích dvou rozsudků bylo zřejmé, že se soudci za své rozhodnutí utajit totalitní jednání svých kolegů aspoň minimálně stydí, nyní je to presentováno jako samozřejmost a snaha žalobce zjistit údaje tohoto druhu je vykreslena bezmála jako drzost: kdyby se česká veřejnost o svých soudcích dozvěděla pravdu, zřejmě by se zastavil oběh planet, hvězdy by vypadaly ze svých patic a na zem by počaly proudit tuny roztaveného olova. Naštěstí udatní soudcové své kolegy veřejné kritice nevydají a tak vše zůstane, jak má být. Tomáš Pecina, Paragraphos 6.11.2009. Dvacet let sametu – 1989 až 2009
Komunizmus je nemravná představa role a místa člověka v tomto světě. Jako filozofický systém byl komunizmus zkaženým plodem svobody myšlení. Když přestaly být živé a platit zpětné vazby křesťanské morálky, otevřela se cesta k Marxům, Leninům, Hitlerům i Česko – Slovenským Gottwaldům, Husákům a Klausům. Podle věrozvěstů komunismu je základní motivací a potřebou člověka uspokojování jeho biologických potřeb. To je vše, co žádá člověk ke svému životu a existenci. Aby si vládci komunistické říše zajistili "věčné" trvání své "dokonalé" organizace lidských věcí, nadvládu nad člověkem – pokusili se "biologickým strojům", za které člověka považovali, vzít duši. Pokusili se zničit a vykořenit náboženství, vše, co člověka pozdvihovalo z jeho biologické funkčnosti. Pokusili se vzít životu to, co mu dávalo vyšší smysl a udržovalo lidský rod v čase. Nedílnou součástí toho nelidského systému bylo systémově uplatňované násilí, to zajišťovalo jeho trvání. Svobodu myšlení se provozovatelé lidumilného řádu pokusili potlačit a lidi schopné svobodně myslet vyhubit. Plodem komunistické praxe byl mravní, společenský i hospodářský úpadek. Výsledkem "ideálního" způsobu řešení všech problémů lidské společnosti a světa byl tristní úpadek společností, ve kterých komunismus dlouhodoběji panoval. Ten lidumilný řád po sobě všude zanechal milióny mrtvých a morálně rozvrácenou společnost. Z pudu sebezáchovy se dědicové a kormidelníci komunismu pokusili o "sametovou" opravu svého neřádu. Dobře věděli, že v dnešním malém, vzájemně propojeném světě, nemohou svou říši od podnětů okolního světa izolovat. Sametově "revoluční" reforma se neměla v žádném případě dotknout základních principů, ze kterých ta zločinná ideologie vycházela, ani zásad, podle kterých byl systém v praxi provozován. Smyslem a cílem "reformy" byl pokus o zvýšení hospodářské výkonnosti "společenského stroje", který ovládali. Chtěli dát vyšší motivaci svým soukmenovcům, i motivovat plebs k větší pracovitosti. Pravidla nejen právního prostředí byla nastavována tak, aby si informovaní a trénovaní soukmenovci v privatizaci rozkradli, co šlo. Základním signálem sametové revoluce bylo nepsané a nevyslovené vyhlášení, že zločin a zneužití se v běhu "sametové reformy" nebude trestat. Součástí toho signálu bylo i vypuštění zločinců z věznic. Plebsu, většině z nás pohrobků komunismu, dali "Listinu práv a svobod". "Papír", který v prostředí, ze kterého za čtyřicet let komunismus a v následujících letech jeho reformátoři vymyli z individuální paměti i společenské mentality pojem morálních norem, tedy co se nedělá a co za určitých okolností udělat musím. "Papír", který v prostředí, jehož základní normou je dialektika a relativizmus, bude podle potřeby využit a zneužit silnějšími a mocnějšími. Ta vznešená prohlášení budou platit, jen když se to bude hodit. Společnosti, která vyrostla z komunismu, která ve své většině přijala komunistické "hodnoty", stačil příslib zvýšení životní úrovně. Shovívavost, že nebudou biti přímo po hubě a v hospodě si budou moci vyprávět, co hrdlo a uvadlá mysl ráčí. Velmi málo lidí žádalo záruky. Potrestání zločinců, odstavení od moci a vlivu těch, kdo komunismus tvořili, na poměrech parazitovali. Minimum bylo těch, kteří žádali zákonné, systémové záruky – obnovu společenského étosu. Sametový průběh "reformy" si "revolucionáři" pojistili zhýčkaným, polovzdělaným synkem předkomunistické nobility. Václav Havel sehrál roli nejvyššího "estéta, moralisty a mravokárce". Pro nezasvěcené hrál svoji roli věrohodně. Nevěděl a nechtěl vědět, to patřilo k roli, že součástí světa je i peklo, že zlo, má-li být udrženo v míře, musí být nekompromisně trestáno. Zvláště, když půl století bylo ono samo normou. Tak, jako "Listina práv", byly pojistkou komunistické společenské reformy krásné, prázdné kecy. Na investici do politiky měli zdroje a peníze jen oni, lidé, kteří před sametovým "přeskokem" totalitní variantu nejlepšího ze všech lidských pořádků řídili a spravovali. Oni a jejich lidé měli nejlepší pozici na startovní čáře k privatizaci státního majetku. Drželi rozhodující místa v "pluralitní" politice, státní správě, policii, soudnictví. Ve všech oborech řízení a organizace společnosti ani na okamžik je nevypustili ze svých spárů. Tak byla v samém počátku "pravdy a lásky" nastavena cesta k "vítězství lži a nenávisti". Všichni ti zločinci nenesli žádné riziko, stačilo se přátelsky tvářit, nějaký čas necenit zuby a postupně měli vše nazpět ve svých rukách a kapsách. "Proti nim" stál politicky negramotný plebs, který více, než dvě generace oni sami vychovávali k pasivitě, nezájmu o veřejné věci, k nevíře ve vyšší smysl lidské existence. V syrové skutečnosti: proti té účelově technologické změně "modernizace" totalitního vládnutí a řízení biologických lidských robotů nestál nikdo. Téměř ani jedinci nedokázali překročit svůj stín a alespoň pojmenovat, co se děje. Mravní nihilizmus rozložil všechny. Heslem privatizace byl slogan: "nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník", vše musí být zprivatizováno. Ve skutečnosti privatizaci nastavili tak, že strategický majetek a rozhodující objem celkového majetku "vlastní" dnes podivné společnosti, jejichž skutečný vlastník není znám. Oficiálními vlastníky těch společností jsou lepí mladíci s nakadeřenými vlasy – "bílí koně", jejichž fiktivní majetek je udáván v miliardách. Opakuje se fenomén, který v počátcích ruského komunismu, na počátku dvacátých let minulého století, skvěle popsali ruští satirikové Ilf a Petrov v románu Zlaté tele. Tehdy se jim říkalo "sitz předseda". Špatná práce úřadů se přičítá korupci a zkaženosti úředníků. Měl jsem příležitost vidět, jak se systém ustavoval a rozbíhal. Na počátku většina úředníků chtěla a byla ochotna pracovat poctivě. Kdo se chtěl na svém místě udržet, musel se přizpůsobit nastaveným "normám". Šlendrián a korupce byly nastaveny od shora. Na svém místě přežil ten, kdo se přizpůsobil nepsaným normám "sametové revoluční dialektiky" – co, kdy, jak a komu. "Pluralitní demokratická" politika v postkomunistické zemi, kde půl století byla společnost ostře rozdělena na vládnoucí rasu a plebs, kde vládnoucí rasa nebyla rozehnána a odstavena od moci a zdrojů, je fikcí. Jediným viditelným rozdílem v postkomunistické variantě "panování" je to, že dřívější "předvoj pracujících" dnes můžeme nazvat "politickým národem". Stejní lidé, stejná společenská vrstva, která dělala totalitní politiku za komunistů, se profesionálně zabývá a zaměstnává politikou v postkomunistické fázi "pluralitně –totalitní" změny technologie panování. V původní "tradiční" formě komunistického panování, mohli být vládnoucí předvojoví kormidelníci ještě relativně "křišťálovými" charaktery, nemuseli se přetvařovat a tolik lhát. Dnešní "totalitní demokraté" každou buňkou svého lidského stroje žijí a fungují rozpolcenou existenci. Dělají "jako" co dělat nesmí a nechtějí. Dělají, "jako" že se dohadují, jednají v zájmu státu, veřejnosti – to je i plebsu. Přitom vědí, že zájem jejich kasty to není. Vědí, že každé skutečné řešení problému otevírá cestu k jejich odstranění od moci a ztrátu privilegií. Nejviditelnějším plodem dvacetiletí sametové reformy komunismu je zhmotnění lži, na které stála celá existence komunismu. Ve zlé – totalitní fázi vývoje "nejlepšího ze všech řádů" prováděli všechny své intriky a hajzloviny kormidelníci za oponou. Navenek plebsu vysílali jen nákazy, zákazy a příkazy. Plebs dlouho nevěděl, co a jak se děje, obával se "Strany" jako Peruna Hromovládného. Jak se blbosti vršily, začínal mít plebs z projevů "geniality" předvoje pracujících srandu. O tom, proč je "genialita" stále zjevnější a roste, nepřemýšlel a nevěděl. Neměl mu to ani kdo říct. Mravně ta zlá totalita více rozkládala její tvůrce, správce, instalatéry, všechny, kdo na ní parazitovali. Výsledkem jejich mravního rozkladu byla geniální koncepce "pravdy a lásky". Nemravnost totalitního komunismu se do mentality plebsu zapsala a projevila tak, že zůstal na úrovni dítěte, které vyrostlo ve špatné rodině. Proto měl tak spontánní radost z divadla sametu: netušil, že svět je složitější. Nevěděl, co je odpovědnost, z čeho roste trvalý úspěch a jistota. I proto se tak rychle zklamal a ztratil víru ve vše. Sametová pluralizace znamenala, že to, co se odehrávalo ve zlé totalitě za zdmi Ústředního výboru a sekretariátů, se dnes jako divadelní kus předvádí ve Sněmovně, nebo na obrazovce Telescreenu. Hraje se to jako divadelní představení, scénář a režie jsou, stejně jako za zlého dřevního komunismu, mimo scénu – mimo prkna, která znamenají svět. Skutečná rozhodnutí, to, čemu se říká politika, dělá pár mafiánů někde v kanceláři nebo na golfovém hřišti. Odpovědnost nenesou žádnou, jsou za scénou, veřejně neznámí – snadno se jim "rozhoduje a řídí". Bůh není a tak ani toho se netřeba bát. Proto tak lehce bez zábran rozkradli, co ještě nezničili jejich totalitní bratranci. Plebsu dali veřejně příklad, že krást se vyplatí – i on nebude víc pracovat. S lehkým srdcem zadlužují stát, jako by vše mělo nakonec vyřešit vesmírné perpetum mobile. Výdobytkem dvacetiletí "pravdy a lásky" je zhmotnění "lži a nenávisti". Před dvaceti lety byl náš totalitní svět jednoduchý, bylo možno jej rozdělit na "my" a "oni". Nepřítel a původce zla byl lehce identifikovatelný, problémy se daly svést na komunisty. Sametová lež bez vyúčtování zla převedla vinu na nás. Politika, státní aparát, hospodářské zdroje, média, soudnictví i školství zůstaly v rukách stejné "kasty" biologických strojů, které o nás pečovaly za zlé totality. Plebs se dnes stal občanem, formálně spoluodpovědným za všechna svinstva a lži, která se za "pravdy a lásky" stala. Neomlouvá nás, že nic nevíme, nechceme vědět, poštve nás proti sobě každý lotr a blb. Děláme a myslíme si, že se nás to netýká. Vedlejším, ale nejviditelnějším plodem a výdobytkem sametové lži "pravdy a lásky" je povýšení morálního rozkladu a marasmu o další řád. "Reformátoři" vpustili do Augiášova chléva řeku a nechali zavřená vrata, topíme se v tom sajrajtu přirozeně, nemohlo být jinak. Nic na tom nezmění zatloukání i oslavování "svobody". Čestmír Hofhanzl, Konzervativní strana, 28.10.2009. Východ a Západ dělí virtuální Berlínská zeď Když se po dvaceti letech ohlížím za vypuknutím rumunské revoluce v Temešváru (15. prosince 1989) a za pádem diktátora Ceaušeska (22. prosince 1989), musím s bolestí v srdci připustit, že konečné vítězství bojovníků za svobodu a proti komunismu se ještě nedostavilo. Bývalý rumunský prezident Emil Constantinescu ostatně prohlásil, že "komunismus se sice už nemůže vrátit, doopravdy však také z našeho života nikdy nezmizí". Mám-li to říci docela osobně a upřímně, po všech těch zkušenostech s komunistickým útlakem a jeho dědictvím v Rumunsku pro mě byla většina posledních dvaceti let nečekaně obtížným obdobím. Svědkové trpkého a nesnadného procesu postkomunistické transformace dobře vědí, o čem mluvím. V oblasti vyšetřování komunistických zločinů jsme se k nějakým výsledkům samozřejmě již dostali. Jakmile se nám vrátila svoboda slova, objevily se stovky memoárů, publikací a knih, díky nimž mohla být legitimním způsobem otevřena, popsána a interpretována naše nedávná minulost. Ale pořád je to málo. Po těchto odhaleních se totiž nedostavila morální katarze. Neexistuje důvěryhodná a transparentní obdoba duchovního procesu přiznání, pokání a viditelné změny, doprovázená nápravou křivd a opravdovou lítostí. Morální základy naší společnosti se neobnoví, dokud nezazní nad provinilými spravedlivý a mravní soud. Navzdory všemu, čeho jsme od roku 1989 dosáhli, máme obrovské manko v oblasti odpovídajícího morálního zúčtování. Tento "humánní deficit" v postkomunistické "knize života" komplikuje náš společenský pokrok na mnoha úrovních. Po pádu nacistického Německa stanuli prominenti jeho politické, vojenské a ekonomické moci před norimberským tribunálem. Silně zmanipulované postkomunistické společnosti naopak zachvátila snaha minulost přejít mlčením, nebo dokonce předstírat ztrátu paměti. Obyvatelstvo navíc ve volbách opakovaně napomáhá svým bývalým utlačovatelům k návratu k moci, a stává se tak jejich poslušnými napomahači. Ani demokratický svět, který dokázal exemplárně odsoudit fašismus, se ve vztahu ke komunismu moc nepředvedl. Teprve v roce 2007 Washington připomněl více než sto milionů obětí komunismu, když jim věnoval oficiální památník. Navíc pro špatné příklady naneštěstí nemusíme chodit na opačnou stranu Atlantiku. Také Evropskému parlamentu trvalo dvacet let, než se v dubnu 2009 konečně rozhodl podniknout v této věci první opravdu významnější krok. Pořád nám ještě zbývá vyrovnat se s naší komunistickou minulostí a pojmenovat její hříchy a pochybení. Je to morální povinností celé evropské komunity, nejen zemí, které byly komunismem postiženy. Takový postoj by mohl být morální vzpruhou pro všechny, kteří neúnavně bojují za spravedlnost a svobodu na celém světě – ať už je to v Číně, Tibetu, KLDR nebo na Kubě. Po dvaceti letech tápání a váhání bychom měli dotáhnout historický a politický soud nad komunismem k závěrečnému verdiktu. Rumunská revoluce v roce 1989 propukla v mé maďarské reformované farnosti ve městě Timisoara/Temešvár. Tam a tehdy jsme probořením "zdi ticha" podnikli první krůčky ke sjednocení Evropy. Od té doby pokračuje v zemích střední a východní Evropy nekrvavý boj proti komunismu – je to vysoká cena, kterou dodatečně doplácíme za pokojný přechod k demokracii a nenásilné změny režimu. Mohli bychom v této souvislosti citovat slova amerického prezidenta Ronalda Reagana, podle něhož se "říše zla" nikdy nevzdá bez boje! Privilegovaní a provinilí z dob diktatury proletariátu si svou moc ponechali a transformovali ji do ekonomického vlivu, a ten dnes zase konvertují zpět do politické moci. To je pravý důvod, proč se oběti komunismu či jejich potomci do dnešního dne nedočkali spravedlnosti. ... László Tőkés, rumunský europoslanec, iDNES 1.11.2009 (celý článek ZDE) Pithart: Nebyla to revoluce, ale předání moci * Vzpomenete si ještě, co jste dělal touhle dobou před dvaceti lety? Touhle dobou jsme dokončili s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem druhý díl knihy, na které jsme pracovali 13 let, "Češi v dějinách nové doby- pokus o zrcadlo“, podepsán Podiven. Dali jsme to do samizdatového oběhu a sbírali síly, abychom napsali to nejdůležitější. To, kvůli čemu jsme to začali psát, dobu, kterou prožíváme: dějiny, které začínají nacistickou okupací v roce 1939. Ale po pár stránkách přišel listopad a místo papíru nastala realita. * Ovšem na podzim 1989 už v Maďarsku padla Železná opona, v Polsku byli od léta vaši přátelé z polského disentu v parlamentě, i z budovy velvyslanectví SRN v Praze právě odjeli východoněmečtí uprchlíci, a vy jste se zabývali historií a necítili, že i tady to už musí prasknout? Jasnější to asi bylo lidem venku. Mluvil jsem s řadou krajanů a cizinců a ti říkali, my jsme se divili, že je od vás pořád slyšet jedno a totéž: "U nás je to na roky, to bude bůhví kdy“. Pro mě je to ale srozumitelné. Víte, Maďaři v tom slavném roce zázraků ani nemohou najít nějaké konkrétní zlomové datum, protože u nich to byl nepřetržitý proces. Když letos v létě slavili přestřižení drátů, a na těch oslavách jsem byl, tak museli před celým světem přiznat, že když ty dráty chtěli stříhat tenkrát, tak je tam museli na chvilku znovu natáhnout. Už tam nebyly. Poláci se od doby Solidarnośći neustále dostávali do konfrontace a vyjednávání s režimem. U nás komunisti připravovali sjezd někdy na jaro a disidenti se chystali na 10.prosinec, den lidských práv, kdy jsme čekali, že by snad mohlo přijít víc lidí. Ale to, co se stalo 17. listopadu, bylo překvapením pro všechny. * Vy jste se nepřipravovali na převzetí moci? Musím říct, že ne. Charta 77 se vědomě rozhodla nerozejít se do politických křídel, do stran, chtěla držet sílu rozmanitého společenství až do poslední chvíle. Kdybychom se začali připravovat na převzetí moci, už bychom se přeli, kdo bude mít jaké rezorty a kdo se na co hodí. Tohle kdybychom dělali, tak by charta nevydržela těch 12 nebo 13 let, což myslím byla její velká přednost a síla. Vždycky je něco za něco. * Ale na druhou stranu vy jste přece podle své knihy "Devětaosmdesátý“ psal spolu s Jičínským, Pavlíčkem, Rychteským a dalšími ústavu? To byste asi nedělali, kdybyste nedoufali, že se poměry změní? Ale já tam taky přiznávám, jak to bylo. My jsme se sešli, bývalí učitelé z pražské právnické fakulty, kteří byli vyloučeni, protože nás kdosi svolal a říkal- podívejte, oni začínají psát ústavu- nějaký Čalfa je tím pověřený. Tak oni budou mít ústavu a my nic? To bylo v roce 89 na jaře a my prostě abychom nestáli s prázdnýma rukama vedle nějakého Čalfy, tak jsme to začali psát. Až na pár odstavců jsme to měli téměř hotovo, když přišel 17 listopad. * A co se s ní stalo? Předali jsme jí při prvních jednáních Adamcovi a řekli, nemyslete, my máme taky ústavu. To nám dodalo sebevědomí v té chvíli, ale ústava se takhle dělat nemá. * Zbylo z té vaší ústavy něco v té dnešní? Něco určitě ano, ale je to dobrá otázka, abych se podíval, co vlastně. * Před listopadem 89 jste ovšem napsal velmi zajímavou stať, kterou jsme vysílali v Rádiu svobodná Evropa, jakousi zprávu o stavu země po 20 letech normalizace. Později jste definoval tohle období jako první velkou vlnu privatizace. Jak jste to myslel? Já jsem dokonce napsal, že to byla ta úspěšnější privatizace. To byla privatizace v takovém sociologickém smyslu. Jak mohli lidé reagovat na tu strašnou desilusi roku 68 a především, a to zdůrazňuji, na rok 1969, na zradu svých vůdců? Někteří emigrovali, jiní šli do vnitřní emigrace. Sociologové tomu říkají "opevněné pevnůstky“: rodina, širší rodina, přátelé z volejbalu, hospodská parta. Lidé nevěřili okolí a o to víc se soustředili na přátelské vztahy uvnitř. Čili privatizovali své životy. Rezignovali na veřejné aktivity, přestali sledovat politiku. Byl to obranný mechanismus, nelze to odsuzovat, akorát když se pak změní poměry, tak chybí ochota a schopnost lidí angažovat se ve věcech veřejných a to se teď znovu učíme. Jde to hodně pomalu. Ralph Dahrendorf, velký německý myslitel a filosof, říká, to vám bude trvat 60 let probudit znovu občanskou společnost. * To ale znamená, že tady vzniklo cosi jako klanová společnost. Rodinné a přátelské klany. Trvá to dodnes? To se pak projevilo v ekonomické transformaci. Zprvu se lidé obávali, že privatizaci zneužijí lidé, kteří si nakradli. A myslelo se na uzenáře a zelináře a autoopraváře. Nakonec se ale ukázalo, že tohle bylo zanedbatelné. Ale co nebylo zanedbatelné, bylo to, pro co jsme zprvu neměli ani pojem: sociální kapitál. Lidé se ocitli v té nové době se známostmi a ty byly nejcennější. Kdo měl dobré a včasné informace o tom, co se chystá, kdo měl přátele v bance, aby mohl dostat laciný a výhodný úvěr, tak mohl vystartovat, měl náskok. Dodnes to vidíme. Tito lidé jsou stále na řadě čelných míst v našem ekonomickém životě. A to je důsledek té klanové struktury. * Za minulého režimu došlo – jak to popisujete ve své knize "Devětaosmdesátý“ - k vytunelování socialismu. Že z něj už zůstala jenom slupka. Udržoval si fasádu a nutil lidi, kteří chtěli zaujímat vyšší a lépe ohodnocená místa, aby předstírali loajalitu k těmto zbytkům kulis socialismu. Ve skutečnosti to tady ale už běželo na úplně jiné motory. Byl tady de facto trh, i když deformovaný, a podniky byly často už jenom formálně ve státním vlastnictví. Ve skutečnosti patřily manažérům, ani ne tak ředitelům jako spíše náměstkům. Ostatně náměstci byli ti nejúspěšnější lidé v ekonomické transformaci. Když se ta stavba zhroutila, tak jsme byli až v rozpacích a říkali si: tak tohohle jsme se obávali? Jak to, že jsme nepoznali, že ten režim, už stojí na úplně shnilých sloupech? * Ovšem pokud podniky, jak říkáte, už komunistickým managementům stejně patřily, tak oni vlastně po listopadu tento stav jen zlegalizovaly? Jistě. A ještě přišli s filozofií: " ano, já jsem byl komunista, ale to bylo jen tak na oko. To se přece nepočítá. To není jako když ti šílenci do toho po válce nebo ještě do roku 1968 šli z nějakého přesvědčení. To byli blázni. To já jsem do toho šel jenom abych se dostal na školu. Nebo abych dostal místo náměstka“. Oni si to ospravedlnili a nenašli jsme způsob, jak tyto lidi, kteří mimochodem také něco uměli, jak je upozadit. Jak zabránit tomu, aby se stali vítězi ekonomické transformace. * Jedině snad tím, že by se nějakým způsobem skoncovalo s KSČ? Ale oni už se k ní nehlásili! Oni takhle vzali (štítivým gestem) tu stranickou legitimaci a takhle ji upustili! Oni říkali: "my jsme přece byli u komunistů, my jsme nebyli v KSČ“. Jestli máte na mysli prosadit zrušení KSČ, tak těchto lidí by se to nedotklo. Pro ty byla stranická legitimace skutečně jen pracovní nástroj. * Jiří Dědeček tenkrát zpíval svou slavnou píseň: "buďto s nimi zametem, nebo oni s námi“. Kdo s kým tedy nakonec zametl? Oni s námi nezametli. Já vím, my se tím pořád strašně trápíme. Ale když si vezmeme naše sousedy. Maďary a Poláky, kteří toho pro konec komunismu udělali v posledním desetiletí víc než my, tak oni komunisty ve svých vládách samozřejmě měli. Měli je tam pod jiným jménem, protože se tam komunistické strany přejmenovaly. Lidé bývalého režimu tam byli prezidenti nebo předsedové vlád. My jsme tam takové lidi neměli. Podívejte se do bývalé NDR. Tam měli všechny podmínky, aby se vyrovnali s minulostí. A výsledek? Je tam silnější levice než u nás. Ukazuje se, že ten přechod je a bude mnohem těžší, než jsme si dokázali představit. Setrvalost poměrů je obrovská. * Ale máme tady pořád ještě KSČM, máme ji v parlamentě. A při té příležitosti se nemohu nezeptat, jak vy sám vidíte dneska fakt, že jste byl v letech 1960-68 člen KSČ? Všechno co jsem k tomu mohl říct, jsem řekl ve svých knížkách a článcích. Na rozdíl od některých nejsem ochoten to ospravedlňovat a hájit, ačkoliv nelze ukázat na nic konkrétního v tom smyslu, že bych já nějak škodil. Naopak si myslím, že od první chvíle, ještě ve studentských časopisech jsme ještě s přáteli vždycky spíš zlobili. Ze strany jsem pak vystoupil sám už někdy v listopadu 68 na protest proti Dubčekovi. Kvůli tomu, jak ustupoval, vzdával to, odmítal podporu, kterou mu lidi nabízeli. To mně naprosto znechutilo. * Zpátky k listopadu 1989: proč tvrdíte, že to žádná revoluce nebyla? To neříkám až teď. Řekl jsem to, a možná jako jeden z prvních, už v polovině ledna 1990 do televizní kamery jako představitel Občanského fóra. Řekl jsem to, protože vím, že lidé od revolucí očekávají víc, než mohou přinést. Pak se nutně dostavuje zklamání, které někdy bývá strašně destruktivní a vede k tomu, že se někdy po těch krásných opojných revolucích dějiny vrací do horšího stavu, než byly předtím. Tak jsem říkal, víte, ona to vlastně ani revoluce nebyla, ono to bylo takové vyjednané předání moci, moc od toho nečekejme, buďme trpěliví.V prvních dnech revoluce jsem vylepoval na klandry výzvu ke studentům jako bývalý vysokoškolský učitel, kde jsem jim chladil hlavu, říkal jsem počkejte, my budeme problém, oni už ne, oni už nejsou zajímaví. Ale my sami sobě budeme problém. Chladil jsem hlavy, což je role, která politikovi body nepřinese. * Kdo si vymyslel označení "sametová revoluce“? Jako obvykle u takových okřídlených pojmenování se na to nikdy nepřijde. Ale všichni, s kterými jsem o tom mluvil, jsou si zajedno, že to byli nějací zahraniční novináři, kteří potřebovali vzletná slova do titulku. Tam bylo ovšem ještě jedno okřídlené heslo, které našinci chtěli slyšet, a to razil náš dobrý přítel britský spisovatel Timothy Garton Ash: "Co Polákům trvalo 10 let a Maďarům 10 měsíců, to dokázali Češi za 10 dnů. To znělo! Jenže v tom nebylo řečeno, že bez Poláků a Maďarů my bychom za 10 dnů neudělali nic. Oni mají největší zásluhu. * Ovšem v Bukurešti to zvládli za 10hodin, že? To bylo úplně něco jiného, tam byl policejní diktátorský režim. Nebýt Rumunska tak by jsme byli poslední my, to je málo platné. Proto se mi zdálo slovo revoluce nepřiměřené. Vždyť to už bylo hotové. Nám stačilo jen se lehce ramenem opřít do té stodoly a ona hned spadla. * Proč to byl právě Václav Havel, kdo se stal tváří této historické změny? Proč to nebyl třeba Dubček? Toho přece lidi znali daleko víc. Máte pravdu, že když se lidé poprvé podruhé sešli na Václavském náměstí a byly jich tam statisíce, tak se ozývalo Dubček na hrad. A když pak se tam pak na balkoně ukázali první protagonisté převratu, volalo se Komárek na Hrad a ne Havel. A když se dělaly první průzkumy, protože Havel velmi zvažoval, jestli vůbec má kandidovat, pro něj to nebylo jednouché, on to nepředstíral, tak se mu změřily jak se dneska říká preference- a měl dvě procenta. V té době měl Dubček sedm a Adamec, předseda tehdejší federální vlády, měl snad deset. Mnozí lidé v té době, když jste se jich zeptala na Havla, tak říkali: "no ten je snad ve vězení“, nebo "ten je v emigraci“. Především pro nás v Koordinačním centru OF byl nesporně autoritou. Když se pak začal ukazovat před lidmi, dokázal vzbudit sympatie, ale my jsme ho museli představit. On není ten, kdo se dere dopředu. Má spoustu zábran a nezbavil se jich ani jako prezident. To my jsme ho museli postrkovat. * Ovšem prezidentem se stal ještě před koncem roku 1989, a jak se traduje, tak to zařídil Čalfa. Je to tak a nelze to nějak relativizovat. V té své knize protože jsem u toho přímo byl, to říkám, chcete-li přiznávám, že my jsme se v OF rozhodli pro Havla, že on se pak také rozhodl, že bude kandidovat, ale že jsme neovládali volitele. Jak to tedy udělat? Rozehnat parlament? To nikoho z nás nenapadlo. Musel přijít někdo, kdo znal zákulisí, kdo znal ty lidi, kdo jim dovedl možná i vyhrožovat, něco na ně věděl, kdo je získal, kdo jim řekl, volte toho Havla, zůstanete do konce volebního období- pak asi budete si muset hledat jiné živobytí. Já nevím, nebyl jsem u toho, ale fakt je, že Čalfa to zvládl jak po té technické stránce, tak z hlediska ústavy. * Takže kdyby nebylo Čalfy, bylo by všechno jinak? To nechci říci, že by bylo všechno jinak, ale mohli jsme volit prezidenta někdy v únoru, možná referendem, a do té doby by se tady život skoro zastavil. Jen bychom se scházeli na náměstích a pořvávali na sebe, dva tábory pro- a protihavlovský. Čalfa ušetřil zemi mnoho týdnů rozčilení a možná, že bychom o sobě ztratili iluze ještě dřív, než se nám to pak stalo. Zařídil to elegantně a 29. prosince byl Havel zvolen. Podle mého názoru to zařídil až moc. Doufal jsem, že část poslanců se zdrží nebo bude hlasovat proti. To mně teda ti komunisti pěkně naštvali, když ho zvolili jednomyslně, jako všechny prezidenty předtím. * Ovšem Čalfa za to dostal úřad předsedy vlády. Do té funkce ho nominoval ještě Adamec a my jsme k němu zprvu měli nedůvěru. Zdálky se nám nelíbil: mladý kariérista, tak rychle se stal ministrem v Adamcově vládě, teď ho Adamec navrhuje na funkci prvního člověka ve vládě. Ale když jsme s ním vyjednávali, tak jsme byli příjemně překvapeni. On nám pořád říkal vy mně neznáte, máte o mně jinou představu. A tím chtěl říct, že úplně přešel na naši stranu. Ale neudělat to tak snadno, jako jiní, kteří komunistickou legitimaci pouštěli s odporem. Čalfa s tím měl problémy a dokonce se dlouho se mnou radil, jestli vůbec má morální právo tu legitimaci takhle zahodit, když mu tak dlouho pomáhala. Myslím, že to nehrál. No a za 14 dní Havel pokládal Čalfu za svého spojence a posléze snad i za přítele. Já vím, že pro spoustu lidí je to nevěrohodný příběh a nikdy nám neodpustí, že jsme použili Čalfu a jeho dovednosti a schopnosti. Ale já o něm mluvím ve své knížce hned po Havlovi nejvíc a snažím se vysvětlit, proč tomu tak bylo. Jsem přesvědčen, že nás nikdy v ničem nás nepoškodil, neublížil a když přišel čas, tak se stáhl. * Sebekriticky v knize přiznáváte, že jako intelektuálové a disidenti jste neměli moc vloh k budování klasických stranických struktur. Ale jaké vlohy mají ti, kteří se tohoto úkolu chopili? Teď budu vážit každé slovo, abych o těch lidech nemluvil špatně: mají vlohy, které lidem jako jsme my opravdu chyběly. A tím nechci říct, že oni jsou lepší nebo horší. Umí se vyjadřovat srozumitelně, jednoduše, dokáží opakovat znovu a znovu, co je důležité, jsou dobří táboroví řečníci, mají autoritu řešit rozmíšky, které jsou v každé straně , mají vůdcovské schopnosti. Nikdo z nás neuspěl jako stranický politik. * Proč? V disentu jste si musela vypěstovat odolnou, silnou osobnost a stát na svém proti většině lidí kolem vás. Ale tahle vlastnost se nehodí do demokraticky budované strany. Tam platí, že když to odhlasovala většina, tak vy si můžete myslet, že je to úplná blbost, ale musíte to nejen spolknout, ale i obhájit. Obdivuji lidi, kteří jsou toho schopni. My toho schopni nejsme. Ale zase nás život vybavil jinými schopnostmi. Petr Pithart (1941) je vzděláním právník a povoláním vysokoškolský učitel. Do veřejného života vstoupil v druhé polovině 60. let jako redaktor Literárních novin. V roce 1971 byl vyhozen z fakulty a živil se jako dělník, zahradník a později knihovník. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. V listopadových dnech 1989 po boku Václava Havla spoluzakládal Občanské fórum a stanul po něm v čele Koordinačního centra OF. Byl premiérem české vlády. Ludmila Rakušanová, ROZHOVOR/AUDIO/FOTOGALERIE Deník 19.10.2009 Listopad byl omyl, tvrdí vězeň z uranových dolů "Rok 1989 prohlašuji za omyl," tvrdí Leo Žídek, předseda ostravské pobočky Konfederace politických vězňů. "Sice jsme tenkrát dostali velké šance, jak proměnit znovuzískanou svobodu v budování solidní demokracie, ale nebyli jsme na to zralí," říká bývalý vězeň z uranových dolů. "Těch jednačtyřicet let komunismu se podepsalo stejně jako předcházející doba protektorátu. Vliv obou totalit byl takový na myšlení lidí, že svobodu nemohli řádně pochopit a realizovat," hodnotí uplynulých dvacet let Československé, a pak už jen České republiky. "Souvisí to také s tím, že svoboda potřebuje řád a demokracie nemůže žít bez odpovědnosti. Právě kvůli těmto nedostatkům se nám nepodařilo ani během oněch posledních dvaceti let dojít k nějakým solidním a lepším výsledkům," dodává Leo Žídek. Jako mladíka jej nepustili k maturitě. Věřil, že vystuduje ve Švýcarsku a brzy se vrátí do změněných poměrů. Pomáhat republice, která snad už bude bez komunistů. Jenže jeho plány totálně nevyšly. Místo Švýcarska putoval do uranových dolů. Na osm let. Skupina, se kterou chtěl hranice přejít, byla infiltrována udavači. Nedostali se vlastně ještě ani k čáře. Zatkli je v Brně. Místo studií tak přišel komunistický koncentrák a šachta. Když jej pustili, sehnal místo dlaždiče. A na lepší poměry stále jen čekal. Nyní má Leo Žídek svůj projev do detailu promyšlen. Jsme v řadovém domku v ostravském Svinově, ve velmi poklidné a tiché čtvrti. Postoj předsedy ostravské pobočky Konfederace politických vězňů není nijak překvapující. Často o dobách komunismu chodí přednášet do ostravských škol. Studentům říká to samé. I přes chmurné hodnocení uplynulých dvou dekád Žídek o sobě prohlašuje, že je optimistou. "Doufám, že se to přece jenom zlepší, že mladá nastupující generace snad vezme tyto záležitosti pevněji do rukou, že si uvědomí, jaké byly chyby těch předcházejících let." Leo Žídek v souvislosti s osudovými československými osmičkami mluví o roce 2018, kdy uplyne sto let od vzniku Masarykova Československa. "Třeba tento rok bude zase rokem radosti a naděje," doufá. Stále sleduje dění na české politické scéně a neúnavně kritizuje KSČM. Také letošní pád vlády označuje jako nový český Mnichov. Jan Král, spolupracovník redakce, Aktualne.cz 28.11.2009 Čest práci soudruzi a soudružky Pro ty, co by se rádi vrátili před rok 1989 jsem napsal několik poznámek k osvěžení paměti, nebo pro ty později narozené k poučení. Většinu svého života jsem prožil pod pevnou rukou KSČ, takže mohu srovnávat. Dovolil jsem si popsat pár aspektů života za komunistů, které si někteří lidé už nepamatují, nechtějí pamatovat nebo nemohou pamatovat. Jak jsem si všimnul, sílí tady nostalgie po bývalých komunistických časech. Mnoho lidí si myslí, jak moc se za komunistů žilo dobře. Pod dojmem různých kriminálních kauz, vytunelovaných fondů a firem, korupce a v neposlední řadě i současné krize mají tendenci si malovat minulou dobu na růžovo a čím dál víc lidí ji chce vrátit. Nežilo se dobře. (Omlouvám se za délku, ale z paměti se hrnuly další a další věci a stejně je toho jenom malá část) Všechno patřilo všem - Všechno patřilo státu, tedy jakoby všem. To vlastnictví bylo ale naprosto iluzorní, protože ve skutečnosti nikdo neměl de facto nic, až na pár vyvolených. Tento stav byl patrný na chátrání a devastaci prakticky všeho. Opravovalo se jenom to nejnutnější, protože trvale chyběly peníze. Domy, ukradené majitelům pustly a v roce 1989 jste v našich městech až na výjimky nenarazili na dům s opravenou fasádou. Škaredé a časem poničené tváře domů hyzdily stejně zpustlé ulice. Výjimku tvořila honosná sídla KSČ, či místa mající charakter Potěmkinových vesnic pro turisty. Protože nikomu nic nepatřilo, nikoho tento stav také neznepokojoval. Když jsem po revoluci jel na návštěvu Vídně a vracel se v noci zpět, bylo to, jako bych přijel do půlnočního království. Z pěkně upravené osvětlené vesnice do temné reality oprýskaných budov mého domova. Chaty a chalupy - O to paradoxněji působily různé chaty a chalupy, na kterých se český človíček zbavený možnosti podnikat vyžíval. Samozřejmě ty nejlepší vlastnily nomenklaturní kádry KSČ, které si je díky šedé ekonomice mohly dovolit. Společné vlastnictví "výrobních prostředků" - Nikdo nesměl vlastnit "výrobní prostředky". Co byl nebo nebyl výrobní prostředek určovala KSČ. Například v době, kdy se objevily první osmibitové počítače jedna pomazaná hlava z ÚVKSČ rozhodla, že počítač se 128 kB operační paměti je nutné považovat za výrobní prostředek a tak byly všechny dovážené počítače s touto operační pamětí zabavovány. Naštěstí byl příkaz docela rychle zrušen. Za výrobní prostředky se považovalo prakticky vše s čím se dala vytvářet nějaká hodnota. Výjimkou snad bylo ruční nářadí, či lopaty a to ještě jen někdy. Koupit si třeba soustruh nepřicházelo v úvahu. Nejenom že nebylo možné někoho zaměstnávat, nebylo ani možné pracovat sám. Ze společného krev neteče - Provozy a továrny jely na doraz. Ve většině z nich se neinvestovalo prakticky nic do nových technologií a mnohde se pracovalo i na předválečných strojích, které se neustále flikovaly. Na školách se studenti často učili s pomůckami předválečné výroby. Protože bylo vše společné, rozmáhala se kriminalita která se projevovala zcizováním z této takříkajíc bezprizorní hromady. Kdo by neznal rčení: "Kdo nekrade, okrádá rodinu." Prakticky to vyjadřovalo stav, že byť společensky potírané a kriminalizované jednání, bylo obecně jaksi tolerováno a vlastně se s ním i počítalo. Mnozí lidé se těchto zvyklostí nezbavili dodnes. (Že, třeba taková sešívačka z práce na domácím stole, viďte.) Všechno bylo plánováno - Možná se to bude zdát pro dnešní mladé lidi naprosto nepochopitelné, ale komunisté rádi plánovali. Všechno a všem. Existovaly tak zvané pětiletky, na které bylo rozplánováno téměř do puntíku, co se bude stavět, kolik lidí pojede kam na dovolenou, kolik bude nemocných a milióny dalších maličkostí. Problém nastal s železnou pravidelností tehdy, když plán nebyl naplněn, nebo naopak byl překročen tak, jak to nikdo nečekal. Něco jako pružná reakce téměř neexistovala. Komunisté velmi rádi překračovali plán v budovatelských ukazatelích, proto se statistiky pružně přizpůsobovaly a socialistický sektor byl pravidelně na špici světového hospodářství. Tedy alespoň papírově. Zemědělství, JZD a přidružená výroba - V Československu fungovala družstva vzniklá z násilné kolektivizace. Přesto byla opravdu specifická. JZD často nechávali komunisti na pokoji a tak vznikaly různé přidružené výroby, zvláště byl-li na vysokém postu podmazán nějaký vlivný člen strany. Byla to taková pseudohra na podnikání. Není divu, že první počítače v našem státě vyrábělo JZD Slušovice tzv. TNSky (Ten Náš Systém) Dovoz a vývoz - V ČSSR i přes tu bídu plánovaného hospodářství bylo vyráběno množství poměrně luxusního zboží, které bylo vyváženo na západ a prodáváno často pod výrobními náklady. Důvod byl ten, že bylo nutné získat alespoň nějaké devizové prostředky. Na brněnském výstavišti například na veletrhu Salima (potravinářský) byly k vidění výrobky našich firem o které jste v našich obchodech neměli šanci zavadit ani omylem. Situaci snad nejlépe vystihuje tento vtip: Šedá ekonomika - Přesto, že oficielně žádní řemeslníci nebyli, bylo mnoho těch, co chodili pracovat na tzv. fušku. Dost často byl využíván čas normální pracovní doby včetně "znárodněného" materiálu. Fungoval výměnný obchod, kdy se pod rukou sháněly věci jinak nesehnatelné za jinou službičku. Tohoto čachrování se účastnili či dokonce si to sami organizovali soudruzi. Nebylo nic neobvyklého, že z materiálu podniku stavěli zaměstnanci řediteli chatu, či saunu pro nějakého komunistického bosse jako protihodnotu za nějakou jinou službu. Všichni byli zaměstnaní - Všichni byli zaměstnaní, ale ne všichni pracovali. Právo a zároveň povinnost pracovat udělala z velké části lidí pouhé trpné pobírače nuzných výplat. Důvod byl ten, že často bylo naprosto jedno, jestli pracovník pracovní dobu odsedí, nebo se bude snažit. Dostal téměř vždy stejně v rámci rovnostářství. Navíc pracovníci honosící se rudou knížkou člena KSČ dostali téměř vždy vyšší výplatu, i když nedělali lautr nic. Povinnost pracovat se vztahovala na lidi, kteří měli k práci bytostný odpor. Jestli se práci vytrvale vyhýbali, byli označeni za příživníky. Paradoxně za příživníky byli považováni i lidé, kteří měli tak špatný kádrový posudek, že je nechtěli zaměstnat ani jako topiče. Nedostatek pracovních sil - Přestože byla povinnost pracovat a téměř všichni byli zaměstnaní, byl trvalý nedostatek pracovních sil. Způsob rovnostářského odměňování totiž způsobil, že každý hledal teplé místečko, kde se nenadře a pokud možno nemusí hnout prstem. Nakonec většina lidí se vezla na práci těch, kteří přeci jen pracovali a neměli dostatečné konexe na to teplé místečko. Výsledkem byl naprostý nedostatek lidí ochotných skutečně pracovat. Měna - Komunisté vytvářeli jakýsi fiktivní kurz československé koruny vůči ostatním měnám. Že se jednalo o hodnotu doslova vycucanou z prstu není snad potřeba vysvětlovat. Navíc vlastnictví cizí měny bylo zakázané. Respektive nákup byl možný pouze na speciální povolení po předložení pasu a po návratu se musely povinně zbylé prostředky vrátit státu za směšný kurz. Tuzex - Naprostým unikátem byly prodejny Tuzexu. Představte si prodejnu, ve které je zboží, po kterém vaše srdce touží, jako třeba rifle, nebo kazetový magnetofon Sanyo a vy si ho prostě nemůžete koupit i když máte peněz dostatek. Nemáte totiž speciální poukázky. Tuzexové bony měli totiž pouze vyvolení, kteří je dostali místo cizí měny, kterou obdrželi jako platbu ze zahraničí. A samozřejmě je měli i výše postavení soudruzi. Že se s nimi čile na černém trhu obchodovalo je snad jasné. Komu to není jasné ať se podívá na film Bony a klid, nebo přečte knihu Vekslák. Zdražení - Za komunistů se podle nich zásadně nezdražovalo. Nikdy. Celá procedura se maskovala pod úplně jiným slůvkem a to inovace. Existoval-li výrobek, který bylo nutno zdražit, byl tento inovován, přebalen a výsledná cena pak logicky již byla vyšší. Přesto komunisté byli čas od času nuceni zdražit. Fungovalo to následovně. Zdražení bylo projednáváno na různých komunistických schůzích s předstihem, aby se soudruzi byli schopni přiměřeně předzásobit. Čím řadovější soudruh, tím se tuto informaci dozvěděl později. Nakonec, obvykle v sobotu bylo zdražení příslušných komodit oznámeno v tisku. To už ale byly zásoby beznadějně vyprodány. Banány? Mandarinky? Pomeranče? Zapomeňte - Dnes si můžete zajít nakoupit prakticky jakékoliv tropické ovoce, co vás napadne. Je ho všude dostatek v libovolném množství, máte-li dostatek peněz. Tak tomu ale dříve nebylo. Banán byl neuvěřitelný luxus. Byl na příděl. Stála se na ně dlouhá fronta, jako ostatně na vše a na jednoho kupujícího byly třeba jen 4 ks. Zpravidla se dal koupit těsně před vánocemi, kdy jich pár bylo dovezeno a uvolněno pro trh. Setkal jsem se jednou s názorem člověka, který tvrdil, že si za komunistů mohl banány koupit kdykoliv. Ano, měl pravdu. Existovala místa, kam tyto pochoutky byly expedovány pravidelně bez omezení. Když pominu speciální prodejny pro komunisty, pak velmi často se banány, pomeranče a mandarinky daly zakoupit na Ostravsku. Důvod byl prostý. Komunisté si nemohli dovolit nespokojené horníky. Proto se v tomto regionu často daly nakoupit i takové věci, které se daly sehnat ještě někdy v Praze a Bratislavě, ale pro ostatní republiku to zboží jakoby neexistovalo. (Hádejte proč je Ostravsko nyní nejvíce levicově orientovaný region.) Toaletní papír, vložky - Připadá vám to jako vtip, že byste snad někdy stáli dlouhou frontu na roli toaletního papíru a nakonec jste odešli s prázdnou? No za vlády soudruhů se tak dělo. Tato prakticky neodmyslitelná součást našeho života byla úzkoprofilovým zbožím, stejně jako vložky. Zapomeňte na možnost si vybrat druh, nebo dokonce barvu. Toaletní papír byl skládaný, nebo v roli. Bral se jaký byl, protože utírat se lopuchem se opravdu nikomu nechtělo. Pamatuji, (dnes mi to už připadne komické a dějinně příznačné) jak jsme doma stříhali Rudé Právo na čtverečky, aby bylo čím se na oné místnosti utřít. Ručně šité vložky mě jako muže naštěstí minuly, ale musel to být excelentní zážitek. Speciální prodejny - Vyšší členové KSČ měli přístup do speciálních prodejen, které byly zásobeny veškerým dostupným zbožím. Někteří jej dále pod rukou za vyšší ceny odprodávali a mnozí na tom pohádkově zbohatli. I tohle byl zdroj jejich ekonomické moci po revoluci v roce 1989. Stejné ceny - Komunisté garantovali stejné ceny u zboží, ať jste ho koupili v Praze nebo třeba Horní-Dolní. Problém ale byl, že sice byla teoreticky stejná cena, ale nebylo zboží. Každý měsíc vycházel Cenový věstník, který byl závazný a který oceňoval veškeré myslitelné zboží do posledního šroubku. Jakákoliv odchylka byla závažným hospodářským deliktem. Rodinný versus nájemní dům - Komunisté vyhláškou určili, jaký luxus je přijatelný a jaký ne. Rozdíl mezi rodinným domem a činžovním domem byl dán v m2 obývané plochy nebo v počtech místností. Tak se stal třeba paradoxní případ, kdy početná rodina si vystavěla svépomocí rodinný dům. Sama bydlela v nevyhovujícím panelákovém bytě. Proto se všichni jako na smilování těšili na kolaudaci. Při kolaudaci jeden člen komise "objevil", že dům má o jednu místnost více a tedy byl zkolaudován jako dům obytný, nikoliv rodinný. Tato drobná změna měla fatální následky. V rámci společného vlastnictví právo přidělit byt v takovém domě mělo OPBH a příslušná komise, která proptně byt přidělila synovi jakéhosi vysokého tajemníka. Rodina zůstala v nevyhovujícím panelákovém bytě a navíc jí připadla povinnost se o dům starat. (Údajně po revoluci trvalo dlouho, než se nechtěného nájemníka podařilo vystrnadit, protože patřil mezi regulované nájemníky s dekretem a rodina mu musela opatřit náhradní adekvátní byt.) Vedoucí úloha KSČ - Dnes už prakticky zapomenutá "drobnost" znamenala, že jedině ten, kdo byl členem KSČ mohl vykonávat vedoucí funkci. Tato vedoucí úloha byla přímo zakotvena v ústavě. Našly se sice výjimky, kdy vedoucí rudou knížku nevlastnil, ale to pouze v případech, kdy se nenašel vhodný soudruh, nebo žádný z nich si na to netroufnul. Na vyšších postech ale již nikdo takový nebyl a i na toho malého vedoucího dohlížel výše postavený majitel rudé knížky. KSČ rozhodovala o všem - Neexistovala věc o které by soudruzi nechtěli rozhodovat. Vše podléhalo ideologickému schvalování a to i třeba jmenování kněží do farností. Státní souhlas byl nezbytností. Komunisté vybudovali rozsáhlý aparát StB který dále udržoval obrovské množství donašečů a udavačů. Původně organizace zabývající se kriminální činností velmi rychle narostla i ve vztahu politickém a měla za úkol vyhledávat "nepřátele socialistického zřízení". Její struktury fungují pravděpodobně dodnes. Vždy ve střehu - Nikdy nebylo možné hovořit otevřeně. Vždy hrozilo, že dole zazvoní pánové v šedých kabátech, nebo přijde udání. Do zaměstnání, do školy, na uliční výbor strany. Následovala ztráta zaměstnání, vyhazov ze školy, zápis do kádrového posudku. Jedna neopatrná věta mohla zničit celý život. Tu paranoiu cítím dodnes. Cenzura a poslech rádia - Myslíte, že by vám dnes někdo zakazoval poslech rádia? No za komunistů to bylo běžné. Stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa byly programově rušeny. V případě, že bylo zjištěno, že někdo si dovolí uvedené stanice poslouchat, hrozil mu tvrdý postih. Zprávy v oficiálních médiích byly cenzurovány. Prakticky bylo jedno, jaké noviny si koupíte, články byly většinou převzaty od cenzora a jednotné. Aby náhodou někdo nešířil nějakou ideologickou nepravost, byly kopírovací stroje přísně kontrolovány. Xerxové blány se vydávaly po schválení oproti podpisu. Aby náhodou někdo něco někam svévolně nevystavoval, byly nástěnky opatřeny sklem s klíči a každá měla povinně správce, který za obsah odpovídal. Zdá se vám to nemožné? Ne, taková byla realita. Kádrová složka - Na každého člověka byla vedena složka s honosným názvem Kádrový posudek. Do této složky zapisovali někdy naprosto neuvěřitelní lidé své poznatky o daném člověku. Jak se staví k socialistickému zřízení, jaké má politické názory, co kde prohlásil, jakou poslouchá hudbu a jaké má záliby, jaké má rodiče, příbuzné, kamarády, jaké je jeho náboženské vyznání a podobně. Nezáleželo na tom, jestli to je nebo není pravda, takže závistivý komunista který měl pravomoc do složek nahlížet a přispívat dokázal mnoha lidem velmi jednoduše zničit život. Z posudku se vytvářel Kádrový profil. Ten byl pak určující, jestli bude danému člověku dovoleno studovat, vykonávat určité zaměstnání, či dovolena cesta do zahraničí. Náboženská svoboda - Ač deklarovaná, prakticky nulová. Jít na půlnoční a být při tom viděn kádrovákem bylo ekvivalentní obrovskému černému puntíku v kádrovém profilu, zaraženému povýšení, zákazu cesty do zahraničí a dalším obdobným radostem. Cestování do zahraničí, devizový příslib, výjezdní doložka - Vycestovat do zahraničí byl problém. Ten plot, kterým byla naše republika obehnána měl zabránit lidem utéct. Mnoho se jich o to přesto pokusilo a mnoho jich za to zaplatilo životem, nebo si odseděli roky v kriminále. Jednoduše legálně vycestovat na západ bylo možné jen pro kované soudruhy. Na normální lidi se psaly sáhodlouhé posudky z uličního výboru, byl dotazován domovní důvěrník, na pracoviště přišli pánové se pozeptat. A ani v případě, že se jednalo o člověka kádrově čistého, nebylo vyhráno. Nemusel dostat devizový příslib k nákupu valut. Pokud se podařilo i to, stačilo, když závistivý soused oznámil po odjezdu na policii, že jste před půl rokem prodali staré auto. Podezření, že chcete utéct na západ stačilo k tomu, že vás vytáhli z autobusu na hranicích a znemožnili odjezd. Ani výlet do socialistické Jugoslávie nebyl jednoduchý. Dostal se tam jen někdo. Jediné možnosti se pak jevily jako návštěva Polska, NDR, Rumunska, Bulharska nebo Maďarska. I tak bylo překročení hranic horor. Člověk nesměl mít u sebe víc peněz, než deklaroval, musel zapsat na výjezdní doložku všechny dražší předměty a běda mu, jestli je nepřivezl zpět. Prostě nyní nepředstavitelná šikana. Na propagandu se peníze vždycky našly. Nekonečné schůzování, jásavé demonstrace - Čím bylo ekonomicky hůř, tím více se slavilo a jásalo. Povinný 1.Máj a nekonečné průvody snad mají v paměti ještě mnozí. Povinné oslavy neexistujících úspěchů, povinné brigády, akce Z a další zhovadilosti. Neustálé schůze, ideologické masáže, zdůrazňování prohnilého kapitalizmu potažmo imperializmu. Nekonečné omílání pouček z Kapitálu či Leninových sebraných spisů vylepšených jinými soudruhy. Prostě hrůza děs a běs. Pracovní soboty i neděle - Komunisté potřebovali z hospodářství dostat maximum možného. Proto když připadl nějaký státní svátek na všední den, byl nahrazen pracovní sobotou, popřípadě i nedělí. Dnes si nikdo nic takového nedovede představit. Ještě bych toho určitě našel mnoho, ale protože se nesnažím o vyčerpávající výčet, ukončím to. Já tu dobu nesnáším. A nechci, aby se vrátila v jakékoliv modifikované podobě. Za komunistů prostě bylo zle a zase bude, i když budou natření třeba na oranžovo. Pavel Kolář, blog iDNES 1.3.2009 Čísla a fakta ve stručnosti Podle údajů zveřejněných Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, v období komunistické diktatury v Československu a to převážně v padesátých letech, bylo:
Jaromír Hájek, blog Respekt 15.5.2009 Od Administrátor v 2009-11-16 03:22 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 4 hosté.
Přihlášení |