Navigace |
Po stopách třetího odbojeČeská televize uvádí nový cyklus "Po stopách třetího odboje", v němž novinář Luděk Navara objevuje dosud neznámé osudy těch, kteří se postavili nastupujícímu totalitnímu režimu v bývalém Československu. O pořadu Třetí odboj. Téma, které stále vyvolává vášnivé diskuse. Existoval vůbec? Jak byl silný? Nakolik byl ovlivněn atmosférou padesátých let a očekáváním třetí světové války? Nakolik navazoval na odboj druhé světové války? Odpověď nám nabídnou konkrétní osudy a příběhy konkrétních lidí. [Viz také Diskuse.] O problematice třetího odboje víme všeobecně velmi málo. Často tápeme, když máme říci, co tento termín znamená, kdo byli lidé zapojeni do protikomunistického odboje v druhé polovině 20. století a jaký měli důvod. S vlastním postojem k nim si nevíme rady a neznáme ani pamětníky, kteří dosud žijí v naší blízkosti a mohou nám ke jednotlivým událostem mnohé říci. Historie vzdálená v čase jen na dvě-tři generace se vytrácí z naší živé paměti a jen okrajově (pokud vůbec) se jí věnuje výuka dějepisu na základních a středních školách. Formou cyklu krátkých dokumentů přispíváme rozšíření obecného vědomostního základu a nabízíme hodnověrnou informaci doplněnou o komentáře historiků, výpovědi účastníků odboje nebo jejich příbuzných či přátel. Nabízíme pohled na odbojovou činnost za komunismu, kterou bychom měli znát přinejmenším tak, jak jsme byli dříve seznamováni s odbojem za druhé světové války. Chceme oslovit diváky pátráním po zapomenutých faktech a po lidech, kteří se naučili mlčet o svém smýšlení a o svém zapojení do odbojových skupin. Přivádíme je před objektiv kamery, abychom zachytili jejich vzpomínky a rekonstruovali jejich činnost. Budeme se dotýkat často dosud nezpracovaných archiválií a oslovovat svědky, jejichž životní dráha se chýlí ke svému naplnění. Chceme tak poskládat pravděpodobný obraz historické etapy, která ve starých učebnicích dějepisu záměrně chyběla a není ovšem ani v těch nových… Průvodce pořadem je novinář a spisovatel Luděk Navara, který se soustavně věnuje tematice totalitní minulosti. Dlouhodobě spolupracuje s ostravským studiem České televize jako scenárista. Podílel se na dokumentárních cyklech Příběhy železné opony, V zajetí železné opony, Tajné akce StB, Přísně tajné vraždy, Abeceda komunismu. Připomínáme rovněž velké dokumenty natočené podle jeho scénářů: Muž, který přecenil českou duši, Můj otec generál, Ztracení otcové, Dopisy z cely smrti, Mlynáři od Babic a další. Připomeňme si: Hučínovo právo Že byl Vladimír Hučín za svůj protikomunistický odboj Ústavním soudem plně rehabilitován, překvapilo. Lidé, kteří tu bojovali proti komunismu a použili přitom zbraň, dostávají u soudů formální zbytkové tresty jako zločinci. Nikdo odpovědný zatím nechtěl překročit hranici a přiznat, že ozbrojený boj proti komunistické brutalitě šikovně skryté do oficiálního úředního hávu nebo právoplatného rozsudku, byl oprávněný. Ústavní soud to udělal. Vyšel z platného zákona o zločinnosti komunismu. Po dvanácti letech zákon konečně posloužil nejen jako pouhá deklarace, ale jako nástroj k pojmenování minulosti. Ústavní autorita řekla, že tu vládl režim, kterému bylo správné se ozbrojeně vzepřít. Za to musíme soud, kterému je opakovaně zdůrazňována údajně nedostižná kvalita jeho předešlých členů a který je vnímán jako dítě Klause a politických stran, opravdu pochválit. Výrok soudu je cenný zejména proto,že Hučínův boj spadá do éry 70. a 80. let, kdy se represe režimu nedaly srovnat s terorem 50.let. Bojoval v době šedi, nenápadných ústrků a těžce zachytitelných křivd. Takže po představitelích spravedlnosti jsou na řadě další: historikové, politici, prostí občané. Měli by to zlo pojmenovat, jasně říci, čemu se Hučín bránil. Vypadá to, že si s tím nevíme rady. Vědět proč je něco zlé a proč proti tomu máme bojovat, je důležité. I malé děti vědí, že draci jsou zlí, protože žerou princezny. JS, týdeník Respekt, 27.3.2006 Předmluva z knihy Oty Rambouska I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat Společný název těchto různorodých a namátkou sebraných povídek z toho, co jsem kdy napsal a tady nebylo nikdy publikováno, dodal můj přítel, taky dlouholetý vězeň a agent, žijící dnes v Německu. Nenapadá mě trefnější a případnější titul pro obsah této knížky. Jsem - a zdaleka nejen já - ostrým a rozhodným odpůrcem praktik bývalé Státní bezpečnosti. Ti, kteří seděli a nevěděli za co, kteří slyšeli výkřiky mučených a které bili (a Havla nebili), patří jasně pod první polovinu titulu téhle publikace. Je třeba znovu citovat názor dalšího přítele, samozřejmě mukla: "Musel bych se stydět, že jsem proti nim nic nedělal." Proč tolik z nás naplnilo kriminály? Je tu další, specificky český fenomén: Málokdo si uvědomuje, že podle počtu obyvatel jsme parašutistická velmoc. Každý, nejméně druhý, z nás byl "shozený". Ještě 16. listopadu 1989 měla komunistická partaj daleko přes milion členů. Proč ne, když je tam každý a na jednom navíc už nezáleží. Láska a dobro zvítězilo, protože nejsme jako oni. V Parlamentu máme Komunistickou stranu a ta už dohlídne na tu opravdovou demokracii. Smyslem této knížky je ukázat, kde jsme od začátku stáli, kde stojíme a kde za všech okolností budeme stát. Je tu hodně ironie a v neposlední řadě srandy. Ale to je projev síly, ne naopak. Ještě pár nezbytných slov: Nemůžu nepoděkovat nakladatelství PRIMUS: že se vůbec rozhodli vydávat podobnou "literaturu", důsledně zachovali ducha, atmosféru a žargon těch, "kteří s námi jedli z jedný misky". Jsou to pěkný knížky, jsem rád, že vyšly a za to jim patří upřímný dík. Takže uzavírám: Jsem moc rád, že patřím k těm, co se nikdy, ani na vteřinu nezadali. Není čeho litovat. Hlásíme se nekompromisně k těm Mašínům, ke Kurcinovi a k dalším a dalším, kteří bez ohledu na důsledky, bojovali. Volům zbývalo jen trpět... Povídka z knihy Oty Rambouska I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat Soudruh Hamták seděl za stolem a přemýtal. Jeho oduševnělá tvář proletáře nesla stopy hrdinských bojů dělnické třídy za lepší a jasnější zítřky. Od pravého ucha až ke koutku úst se táhla jizva. Nebyla ošklivá, naopak dodávala soudruhu Hamtákovi bojovný, odhodlaný výraz. Objektivně řečeno, měl hubu trochu nakřivo, ale takovou urážku mohl vyslovit jen nějaký zapřisáhlý nepřítel všeho krásného a pokrokového, v co věřili a o co usilovali soudruzi za první masarykovské republiky. Byly to těžké doby. Soudruh Hamták se tehdy potloukal po různých severočeských nálevnách a vyhrával na svou heligonku, aby si opatřil nejnutnější peníz na pár panáků režné. Památku na tváři měl přímo od duchcovského viaduktu. Ano, vážení, skutečně odtamtud; právě tam se v prvních řadách postavil na odpor zlotřilé četnické čeládce. Přímou příčinou jeho zranění však nebyla četnická kulka, ale šilhavost a momentální indispozice spolubojovníka, místního ožraly Sadílka. Karel Sadílek, také soudruh a alkoholik, silně šilhal, i když to houževnatě popíral, tvrdě, že má jen šikmé oči. Když si nasadí čepici balonku, co má po tátovi, podobá se v šeru trochu Leninovi. To mu zjednávalo mezi ostatními soudruhy jakousi úctu i přes notorické opilství. Právě osudného dne, kdy došlo ke srážce dělnické třídy se zaprodanci a lokaji kapitalistické republiky u viaduktu, posílil se Sadílek v kořalně u žida několika prcky rumu. Jeho smělá paže znejistěla a požitý alkohol mu na přesnosti nepřidal. Sadílkova optická vada, zjištěná odborníky, činila celých devět stupňů, třicet dvě minuty; tato úchylka, vyjádřená v mírách metrických obnášela celých pět a půl metru. Byla to přesně vzdálenost, o kterou mistrně vedená rána dlaždičkou, kterou poslal ožralý Sadílek, minula hlavu buržoazního četníka a strouhla po hubě spolubojovníka Hamtáka, který okolkoval stranou s rukama v kapsách a tvářil se pro jistotu neutrálně. Václav Hamták byl po debaklu revolucionářů, kteří byli rozehnáni četnickými pendreky, ošetřen v místní nemocnici a několik dní se zotavoval v okresním lapáku, kam byl s ostatními nejagilnějšími vzbouřenci vsazen. Tak už to v životě bývá! Sadílek zatím utekl, a dokonce se Václavovi posmíval pro jeho blbost, a zlehčoval ho po putykách duchcovského okresu. Následkem toho spolu dlouhá léta nemluvili. Až těžké doby protektorátu a odpovědná ilegální práce přiměla oba soudruhy, aby zapomněli na minulost. Ale odbočujeme od hlavního tématu: Co přimělo Václava Hamtáka, aby si tak zavzpomínal? Byla to výzva stranického tisku! Ústav marxleninismu ÚV KSČ v Praze vyzýval pamětníky k zaslání osobních svědectví a vzpomínek o akcích komunistické strany v uplynulém padesátiletí. V článku se zdůrazňovalo, že nerozhoduje umělecká úroveň, ale pravdivost a nová, dosud neznámá fakta. "Tam musím napsat" řekl si Hamták. "Ať vědí, jak jsme to tu prožívali. Ale to, jak jsem dostal u viaduktu po hubě, psát nemůžu. Není to zrovna moc komunistický. Musí to bejt něco slavnostnějšího. Třeba osvobozování! To bude! Když každej napíše, aspoň to budou mít kompletní. Vyndal z kredence lahvičku s inkoustem a násadku s rozskřípaným perem, které pamatovalo Hamtákovu školní docházku. Násadka byla na konci silně okousaná. Přinesl několik umolousaných papírů. Utřel stůl usmolený lepkavými stopami po štamprlatech, neboť kmínka byla Václavovým oblíbeným životabudičem, a připravil se k psaní. Pak se zahleděl do neurčita, a žvýkaje konec násadky, popustil uzdu své fantazii. Ta se ani po půl hodině nedostavovala, a tak nezbylo soudruhu Hamtákovi, než aby fantazii nasadil ostruhy v podobě několika málo kalíšků řízného alkoholu. Výsledek se dostavil téměř okamžitě. Po necelé čtvrthodině vrhla na papír energickými rozmáchlými tahy titul budoucího příspěvku. Hned na to usnul… Proto není divu, že literárně historická práce Hamtákova byla dokončena v necelém půlroce a těsně před koncem dubna dostali soudruzi v ústavu marxleninismu ÚV KSČ v Praze 1 ve Vlašské ulici zásilku, která obsahovala dopis jakéhosi soudruha Hamtáka, který sděloval, že za to psaní nic nechce, že si s tím dal práci čistě z lásky ke straně. Dále byl v zásilce příspěvek, který bez komentáře uvádíme: A zasejc bylo jaro. Tentokrát jaro 1945. Praskaly ledy i fronty. Všechno bylo v pohybu i v našej Habrovej všechno přímo kvasilo, včetně jeřabinkovýho vína u starosty ve chlívě, aby mělo teplo. Taky komunistická strana v podzemí houževnatě pracovala. Už koncem dubna se sešel patnáctej ilegální výbor KSČ u starýho Konečnýho. Byl tříčlenej. (Ten výbor.) Mimo Konečnýho soudruh Hušle, kerej se hned zkraje vetřel do "Vlajky", aby to tam zevnitř narušoval, jak pak vypovídal u soudu, když dostal malej dekret, třetí byl krejčí Paplhám, kterej byl velkej ilegálista. Přes přísný nařízení CPO měl starý kanape na půdě, ač věděl, že má být ve sklepě. "Soudruzi," začal Konečnej schůzi výboru, který předsedal, když nes to šílený rizoto, že je u něj v baráku komunistická schůze už 29. dubna. "Tedy soudruzi, je jasný, že Svoboda klepe na dveře. (Tím myslel jako Svobodu pro lidi, ne toho prezidenta.) Blaník se votevírá, konec je na spadnutí, Rusové jsou v Berlíně. Velká doba žádá velký rozhodnutí." Takhle kecal, že to má všechno důležitý aspiky, a tak vůbec. Abych to soudruzi neroztahoval; výbor se usnesl na třech bodech: 1) Že eště tejden počkaj. 2) Až to bude jistější, napíšou na zeď Heřmánkovic statku (co je teď JZD) SE SOVĚTSKÝM SVAZEM KE DNU a za roh VÍTĚZSTVÍ s velkým V jako Viktória, co psávali Němci. Celkově, když se podíváte vod Brdičkovic hospody vodkaď je vidět i za roh, je to úderný a bojovný heslo. 3) V noci, až to bude úplně jistý, na obouch koncích obce zamažou kravincema německej nápis HABROWA. Ty kravince proto, aby to bylo jako hanlivý a bylo vidět, že je v Habrovej taky ňákej pořádnej vodboj. Pak v Praze vypuklo povstání. Od Rakovníka přitáhli Vlasovci a zas hned táhli dál. A najednou se vám v rádiju vozval takovej sytej, slavnostní hlas a říkal? "Na rozkaz generálissima Stálina vojska pěrvšej ukrajinskej fronty bleskovým úderem osvobodila hlavní město Čechoslovackej respůbliky – Prágu!" Musel zřejmě táhnout jinudy, poněvač až druhej den se nám ty jednotky objevily na rynku. Kažej vůz táhly tři hemelky, jak voni po jejich říkaj "lošády". Prostřední měla nad sebou takovou vobrúč se zvonečkem, asi místo klaksónu. Jednotka to byla gardová, protože přes kozlík měl každej vůz perskej koberec. Utábořili se a začlo osvobozování. Vod Jelínků přitáh takovej jeden poďobanej hrnec se sádlem, u pekaře vzali všechen chleba a z kolonyjálu vyvalili sud s kyselejma vokurkama a kostky umělýho medu. Pak začal mýtyng. Hudba jednotky (dvě balalajky a gármoška) zahrála "Já drugoj takoj strany něznáju, kde tak volno dýšeť čelověk", protože naší hymnu neznali a hrát jen tu jejich prej jim bylo žinantní. Konečnej, teď předseda revolučního národního výboru a zároveň Strany promluvil v tom smysle, že jsme fašisti se slavnou Rudou armádou porazili a že teď teprve začne ta pravá Havaj. Nakonec přidal básničku, kterou se přes noc naučil: "V zemi, kde včera znamená zítra." Během mýtingu několikrát jakoby z dálky zahřmělo. Lidi se starostlivě dívali, esli se nad Bouřňákem nestahujou mraky. Bylo to divný, v týhle roční době. Pak to zavonělo od továryše komandíra lejtěnanta co stál v první řadě; osvobodil u pucifouse Troníčka flašku Pitralónu a teď mu to dělalo s těma okurkama a umělým medem v žaludku šťávy. Tím pádem říhal, jak se vodborně říká, ale distinguovaně; skrz zaťatý zuby. Jen si vždycky odpliv. Ale čas, ani Germáni nečekají: "Na Prágu," zeptal se lejtěnant. "Kuda?" Konečnej jim ukázal směr: "Davaj! Na Prágu!" zavelel komandír a dali se křížem přes Heřmánkovic pole, jak jim Konečnej ukázal. Aby byli v Praze opravdu bleskově. Na rynku zbyly hromádky kobylinců, smrad po machorce a prázdný sud od okurek. Sedmdesátiletá podruhyně Ouklejová se dívala za osvoboditeli: "Dyť se povídalo, že budou znásilňovat," volala na sousedku a v jejím hlasu zněla jakoby výčitka. "Tak je tu máme na věčný časy. Přišli včas!" radoval se Konečnej prorocky a zamáčk slzy štěstí ve svým jiskrným komunistickým voku… NEW YORK, 1982 Ota Rambousek: I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat Od Administrátor v 2011-10-02 00:44 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 3 hosté.
Přihlášení |