Navigace |
Žaloba na ochranu osobnostiPlný text Žaloby na ochranu osobnosti Vladimíra Hučína podané proti Tomáši Hradílkovi 5.1.2009 u Krajského soudu v Ostravě: eAdvokacie Krajský soud v Ostravě Sp. zn.: (nepředchází) Žalobce: Vladimír Hučín, nar. 25. 5. 1952 Zastoupen: Mgr. Petrem Kočím, advokátem Žalovaný: Ing. Tomáš Hradílek, nar. 28. 4. 1945 Žaloba na ochranu osobnosti Podepsáno elektronicky I. 1. Žalobce, aktivní odpůrce komunistického režimu a pozdější důstojník Bezpečnostní informační služby, byl v letech 2001–2007 stíhán pro trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen „TrZ“), neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 TrZ, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) TrZ, šíření poplašné zprávy podle § 199 odst. 1, 2 TrZ, ohrožení utajované skutečnosti podle § 106 odst. 1, odst. 2 písm. b) TrZ, neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2, odst. 3 písm. c) TrZ a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ. Všech těchto obvinění byl žalobce pravomocně zproštěn, když soud konstatoval, že podaná obžaloba je ve všech svých bodech naprosto nedůvodná. 2. Stejně tak žalobce uspěl ve věci své rehabilitace a pravomocně zrušeny byly všechny trestní rozsudky, jimiž byl žalobce odsouzen za činy, jichž se dopustil před r. 1989 v rámci své odbojové činnosti proti komunistickému režimu. 3. V současné době se žalobce angažuje politicky, mj. dvakrát po sobě kandidoval do Senátu Parlamentu ČR, a často vystupuje v hromadných sdělovacích prostředcích. Příběh jeho trestního stíhání se stal námětem několika knih a televisních dokumentů. Díky tomu jsou žalobcovy životní osudy známy široké veřejnosti a žalobce je obecně vnímán jako celebrita. Důkaz : II. 4. Žalovaný, bývalý mluvčí Charty 77 a polistopadový ministr vnitra, zveřejnil v r. 2007 v deníku Lidové noviny dva články, z jejichž obsahu, inter alia, vyplynulo, že žalovaný disponuje interními informacemi o žalobcově vině a že výsledek jeho trestního stíhání je „velká blamáž“ a dále, že žalobce se při své odbojové činnosti dopustil „celé plejády činů, z nichž některé mají ryze kriminální charakter“. 5. Konkrétně se jedná o článek Narcis Hučín zneužívá demokracii, publikovaný dne 23. 7. 2007 na titulní straně Lidových novin (dále jen „článek 1“), a článek Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil, zveřejněný v tomto deníku dne 2. 8. 2007 v rubrice Polemika (dále jen „článek 2“; společně s článkem 1 dále též „články“). 6. V článku 1 žalovaný uvedl: „V moravském vydání LN ze dne 27. června 2007 v článku o sporu bývalého pracovníka BIS Vladimíra Hučína s někdejším vysoce postaveným policistou plukovníkem JUDr. Jiřím Pščolkou (Soud zamítl Hučínovu žalobu) byl citován také výrok, který jsem pronesl v soudní budově: »Vladimíra Hučína znám dobře dvacet let a většího gaunera jsem neviděl.« Chci čtenářům objasnit důvody, které mne k takovému vyjádření vedly.“ 7. Poté žalovaný krátce ze svého pohledu rekapituloval své předlistopadové styky se žalobcem a pokračoval: „Když na přelomu milénia došlo v mém okresním městě, v Přerově, kde on bydlí, k několika výbuchům a Hučín byl záhy zatčen, obával jsem se, že má ty výbuchy na svědomí. Abych rozptýlil své jisté pochybnosti o oprávněnosti jeho trestního stíhání, využil jsem osobních kontaktů a svého někdejšího politického postavení k získání nadstandardních informací, zejména z policejních zdrojů. Ty byly naprosto dostačující k tomu, aby se má obava, že Hučín je iniciátorem těchto výbuchů, změnila téměř v jistotu.“ 8. Dále pak žalovaný uvedl: „Někdy ke konci Hučínovy vazby mi telefonoval bývalý ministr vnitra a někdejší senátor Jan Ruml. Ohledně celé kauzy jsme se prakticky shodli. Ruml prohlásil, že Hučín má ty výbuchy zřejmě na svědomí, neboť mu to na základě analýzy odposlechu potvrdil Honza Kubice.“ Poté žalovaný dále artikuloval svůj negativní názor o žalobci a dovodil, že „[Hučín] je psychologický terorista, který flašinetovou demagogií, věčným pomlouváním a špiněním těch, kteří ho mohou ohrozit, vytváří kolem sebe v součinnosti se svými příznivci atmosféru strachu.“ 9. V závěrečné části svého článku pak žalovaný zhodnotil výsledek žalobcova trestního stíhání: „Nedávno byl [Hučín] soudně zcela zproštěn všech obvinění. Je to velká blamáž. Dokážu si představit, že právě obavy z pomluv a špinění, umocněné nenávistným napětím, jež při přelíčeních vytvářeli Hučínovi příznivci, mohly mít vliv na rozhodování soudců. Vycházím přitom z vlastních obav a zkušeností svých známých.“ 10. V článku 2, jenž má charakter repliky na předtím uveřejněný text JUDr. Milana Hulíka, jednoho ze žalobcových obhájců, žalovaný znovu zopakoval, že žalobce byl stíhán důvodně, a připojil shora citovanou větu o ryze kriminálním charakteru celé plejády činů z doby komunismu, pro které byl žalobce rehabilitován. Závěrem žalovaný uvedl, že jeho předchozímu článku (tj. článku 1) „vyjádřilo podporu mnoho lidí, mimo jiné také prezident republiky pan Václav Klaus svým osobním dopisem“. Důkaz : III. 11. Podle údajů Unie vydavatelů činil v době publikace článků průměrně prodaný počet výtisků deníku Lidové noviny cca 68 000 ks; Lidové noviny byly v té době denním periodikem se sedmým nejvyšším nákladem v České republice, přičemž svým zaměřením se dlouhodobě orientují na specifický segment čtenářů a snaží se profilovat jako vysoce seriosní, kvalitní periodikum. 12. Závažnost zásahu spočívajícího v publikaci článků byla dále umocněna tím, že kopie článku 2 byla využita v kampani předcházející senátním volbám v r. 2008, když tímto článkem dosud nezjištěné osoby přelepovaly žalobcovy volební plakáty. Ačkoli toto jednání samotné nelze přičítat žalovanému, svědčí to o povaze a závažnosti informací, které žalovaný v článku 2 uvedl. 13. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhuje mj. provést důkaz výslechem pana Zbyňka Horvátha, žalobcova volebního manažera v této kampani. 14. Protože žalovaný neučinil nic pro to, aby své jednání napravil, a žalobci se za neoprávněné obvinění ani neomluvil, ani mu neposkytl zadostiučinění v jiné formě, žalobci nyní nezbývá než obrátit se na soud touto žalobou. Důkaz : IV. 15. Je zřejmé, že články vycházejí daleko nad rámec přípustných hodnotových soudů a vedle toho, že obsahují řadu nepravdivých a difamačních skutkových tvrzení, pro svůj vypjatý, excesivní charakter nemohou obstát ani jako legitimní vyjádření názoru. 16. Mimořádná závažnost informací zveřejněných žalovaným o žalobci spočívá v několika skutečnostech: a. Žalovaný oba články podepsal jako bývalý mluvčí Charty 77 a bývalý ministr vnitra, tedy osoba, u níž lze předpokládal jak vysokou míru morální integrity, tak přístup k interním informacím, jehož se žalovaný ostatně v článku 1 expressis verbis dovolává. b. Žalovaný žalobce označil za pachatele bombových útoků, k nimž došlo v Přerově na přelomu milénia, tedy velmi závažných teroristických činů; fakt, že z takového jednání žalobce nikdy nebyl ani obviněn, natož pak pro ně odsouzen, přitom nemusí být řadě čtenářů Lidových novin známa, když podobnou thesi se v počáteční fasi žalobcova stíhání snažily účelově rozšiřovat i orgány činné v trestním řízení. c. Žalovaný užívá vůči žalobci velmi silného jazyka, mj. jej označuje za psychologického teroristu, který kolem sebe vytváří atmosféru strachu. U čtenářů, kteří nemají o věci dostatečné informace, tak nutně vzniká dojem, že žalobce, pachatel závažných trestných činů, dosáhl svých zprošťujících rozsudků podivným, patrně nezákonným způsobem, minimálně pak nátlakem na soudce; žalovaný ostatně v článku 1 přímo hovoří o „pomluvách a špinění, umocněných nenávistným napětím, jež při přelíčeních vytvářeli Hučínovi příznivci“. d. Žalovaný se odvolává na nikdy nezveřejněný dopis, jímž mu měl vyjádřit podporu rovněž president republiky. Stejně tak se žalovaný v článku 1 odvolává na bývalého ministra vnitra Jana Rumla, který měl žalobcovu vinu potvrdit na základě údajů z odposlechů, a na bývalého vysokého důstojníka policie Jana Kubiceho. e. Ačkoli žalovaný připouští, že žalobce byl za své skutky z období před r. 1989 plně rehabilitován, difamuje jej tvrzením, že ve skutečnosti se jednalo o celou plejádu činů ryze kriminálního charakteru. 17. Žalobce je tedy žalovaným v článcích vylíčen jako terorista a zároveň nebezpečný intrikán, který dokázal s pomocí svých zfanatisovaných příznivců přinutit soud k vydání zprošťujícího rozsudku. V. 18. To, že články byly nejen způsobilé přivodit žalobci újmu na jeho pověsti a společenském postavení, ale že k tomuto škodlivému následku skutečně došlo, svědčí už samotná skutečnost, že byly použity jako prostředek v senátní kampani, jíž se žalobce zúčastnil. 19. Jaký dopad měly difamace obsažené v článcích na žalobcovu pověst, dokládá žalobce vedle toho i návrhem na výslech tří svědků, kteří jsou seznámeni se situací v žalobcově okolí a mohou dosvědčit, jaké faktické důsledky texty žalovaného měly na jeho pověst a společenské postavení. Důkaz : VI. 20. Podle ustanovení § 11 ObčZ má fysická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. 21. Ustanovení § 13 odst. 1 ObčZ zajišťuje fysické osobě právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 ObčZ, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fysické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fysická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. 22. Odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti je přitom objektivní a žalovaný se nemůže této odpovědnosti zprostit tvrzením, že v žalobcovu vinu skutečně věřil nebo že mu předmětné informace poskytly jiné, důvěryhodné osoby. VII. 23. Z obsahu článků vyplývá značná intensita zásahu do žalobcovy osobnostní sféry. 24. Že pouhá omluva, a to i veřejná, nemůže být dostatečnou formou satisfakce, je zřejmé ze samotné povahy naříkaného zásahu do osobnostních práv žalobce. Na místě je tudíž přiznat žalobci vedle práva na omluvu i peněžité zadostiučinění, jak předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 a 3 ObčZ. 25. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem se žalobci jeví jako přiměřené zadostiučinění v penězích částka 500 000 Kč. VIII. 26. Pokud jde o formu omluvy, žalobci se jeví jako přiměřené požadovat po žalovaném vedle omluvy veřejné i písemnou omluvu osobní a vzhledem k tomu, že šlo o dva různé články, z nichž jeden byl publikován na titulní stránce Lidových novin, je na místě stanovit v rozsudku pro tiskovou omluvu i minimální formát, a to 1/4 tiskové strany. IX. 27. Žalovaný má bydliště v obvodu Okresního soudu v Přerově, podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a), § 85 odst. 1 a § 85a OSŘ je k projednání této žaloby příslušný Krajský soud v Ostravě. X. 28. Ze všech shora uvedených důvodů je na místě navrhnout, aby soud po projednání žaloby vydal tento ROZSUDEK 1. Žalovaný je povinen zaslat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu následujícího znění: „Omluva Dne 23. července 2007 jsem v deníku Lidové noviny zveřejnil článek nazvaný „Narcis Hučín zneužívá demokracii“ a dne 2. srpna 2007 jsem v témže deníku publikoval článek „Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil“. V těchto článcích jsem neoprávněně označil pana Vladimíra Hučína z Přerova za pachatele bombových útoků, k nimž došlo na přelomu milénia v Přerově, uvedl jsem, že jeho trestní stíhání, které probíhalo v letech 2001–2007 a v němž byl všech svých obvinění beze zbytku zproštěn, bylo důvodné, použil jsem pro něj hanlivého označení „gauner“ a „psychologický terorista“ a uvedl jsem, že některé činy, jichž se pan Hučín dopustil v době před r. 1989, měly ryze kriminální charakter. Tím jsem se dopustil závažného zásahu do práva na ochranu osobnosti pana Hučína. Za zveřejnění obou uvedených článků se mu proto omlouvám. Ing. Tomáš Hradílek 2. Žalovaný je povinen zveřejnit na vlastní náklady do patnácti dnů od právní moci rozsudku omluvu stejného znění v deníku Lidové noviny, v minimálním formátu 1/4 tiskové strany. 3. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku jako náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 500 000 Kč. 4. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení, jak budou určeny soudem, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobcova zmocněnce. V Praze dne 5. ledna 2009 Vladimír Hučín Seznam příloh: Od Administrátor v 2009-01-05 06:02 | Naše tiskové zprávy
|
Procházet archiv
HledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 4 hosté.
Přihlášení |