Navigace |
Zemřel Ctirad Mašín
Dnes 13.srpna 2011 v 11 hodin SEČ po delší nemoci zemřel v Cleevelandu v Ohio v USA v úzkém rodinném kruhu pan Ctirad Mašín, hrdina protikomunistického odboje v bývalém Československu v letech 1951-1953. Čest jeho památce. Prohlášení premiéra Petra Nečase k úmrtí Ctirada Mašína Zpráva o úmrtí Ctirada Mašína mne velmi zasáhla. Byl to odvážný člověk a právě pro jeho odvahu jsem si jej velmi vážil. Své hrdinství prokázal svým odporem proti totalitní diktatuře, která uvrhla naši zemi do desítek let nesvobody. Osobní statečnost prokázal i přesto, že čelil vážnému nebezpečí. Jeho osud patří k těm, které bychom si i pro vyrovnání s naší vlastní historií měli připomínat. Petr Nečas, předseda vlády ČR 13.8.2011
Zesnul dnes 13. srpna 2011, v rodinném kruhu v Clevelandu (Ohio, USA). Byl u něj také bratr Josef a sestra Zdena. Ctirad byl synem generála Josefa Mašína, který byl spolu s Václavem Morávkem a Josefem Balabánem členem legendární zpravodajské organizace Tři králové, která v tehdejším protektorátu bojovala na domácí půdě proti nacistům. Otce pak nacisté popravili. V roce 1945 byli bratři Ctirad a Josef vyznamenáni prezidentem Edvardem Benešem čs. medailí Za chrabrost za "osobní statečnost v době války". Syn válečného hrdiny se nesmířil s komunistickým převzetím moci v únoru 1948. I přes davovou hysterii Čechů budujících spolu s KSČ socialismus se Ctirad pokoušel s bratrem Josefem, s kamarády Janatou a Švédou o sabotáže. Zmocňoval se zbraní pro přípravu odboje proti komunistické diktatuře. V zoufalé atmosféře každodenního strachu o život svůj a svých blízkých a v atmosféře běsnění rudých živlů z KSČ, z jejích Lidových milic a z její policie SNB, masově popravujících a věznících veškerou opozici došel s kamarády až na samu hranici únosného odboje zabitím tří místních komunistů. Tento skutek dnes rozděluje společnost na část uznávající oprávněnost zabíjet nepřátele, když zde existoval komunisty vyhlášený třídní boj - tedy pro ně typický druh občanské války, a na část vnímající tyto skutky jako zbytečné vraždy už za tou těžko určitelnou hranicí životní nezbytnosti. Pro historické pochopení je nutné ponořit se do dobových souvislostí a tehdejší extrémně nebezpečné atmosféry, kdy šlo odbojným nekomunistům a jejich rodinám v třídním boji trvale o život. Za plánovaný útěk z Československa strávil Ctirad 22 měsíců v uranových dolech v Jáchymově. Koncentráčnické podmínky, ozáření uranem, podlomené zdraví vězňů. Poté se ze zaminovaného a zadrátovaného komunistického Československa a Východního Německa prostřílel s bratrem a kamarádem Paumerem přes 20.000 komunistických policistů na Západ. Ostatní kamarádi zahynuli nebo byli komunisty na Pankráci popraveni. Po 29 dnech porazil sovětský koncentrák Východní Evropa a ocitl se s bratrem a s Paumerem ve svobodné zemi v Západním Berlíně. Zde sloužili v americké armádě a připravovali se na válku proti komunistům. Zbytek života pak strávil s rodinou v USA. Byť nebyl nikdy úředně obviněn, do Československa se již nikdy nevrátil. Naše občanské sdružení vzdává nejvyšší hold tomuto statečnému muži, politickému vězni a veteránovi studené války. Jeho dětem, jeho bratru Josefovi a jeho setře Zdeně sdělujeme upřímnou soustrast. Radku děkujeme Ti. Ukázal si nám světlo v době národního temna… Za občanské sdružení Výbor na odhalení teroru KSČ v koncentráku Minkovice i jinde Ctirad Mašín, RIP Konzervativní strana přijala s hlubokým zármutkem zprávu, že v sobotu 13. srpna 2011 zemřel v Clevelandu, USA, pan Ctirad Mašín, vlastenec a hrdina III. odboje. Ctirad Mašín, spolu s dalšími členy odbojové skupiny bratří Mašínů, byl vzorem aktivního odporu proti komunistickému zlu, zlu, které stále nebylo úplně poraženo; to nás zavazuje pokračovat v odkazu Ctirada a jeho druhů. Nedávno schválený zákon o III. odboji i úcta a obdiv většiny našich vládních představitelů, včetně předsedy vlády Petra Nečase, projevovaná protikomunistickým odbojářům, dává naději, že se hrdinové III. odboje konečně dočkají uznání a ocenění, které jim právem náleží. Truchlíme s rodinou Ctirada Mašína, s jeho přáteli a s tou částí naší veřejnosti, která si váží těch, kteří se nesklonili před zločinným režimem a pozvedli proti němu zbraň. Věříme, že se pohřbu Ctirada Mašína, který proběhne s vojenskými poctami, které armáda Spojených států prokazuje válečným veteránům, zúčastní ministr obrany České republiky pan Alexandr Vondra nebo náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Vlastimil Picek, aby československého vlastence, vojáka československé i americké armády a aktivního účastníka protinacistického a protikomunistického odboje doprovodili na jeho poslední cestě. Konzervativní strana Re: Zemřel Ctirad Mašín Jak je již v tuto chvíli známo, zemřel Ctirad Mašín, o čemž i informuje deník "iDnes" článkem, kde se mimo jiné píše, že Mašínové dostali od bývalého min. předsedy Topolánka plaketu min. předsedy ČR. Tento počin ODS jsem připsal ODS k dobru. Chci přátelům jen připomenout, že i KAN dal Mašínům při příležitosti konference "Ústavu paměti národa", pořádané dne 10.11.2005 v Bratislavě (kde byl osobně i Josef Mašín) medaili o 35-ti letém trvání KANu. Je jistě rozdíl mezi těmito medailemi, ale často se mylně v tisku píše, že Topolánek první ocenil boj Mašínů... Podotýkám, že to byl KAN kdo první takto zásluhu odbojové skupiny Mašínů ocenil. ÚR KAN jistě k úmrtí Ctirada Mašína vysloví ofic. žal nad ztrátou jednoho z mála skutečných hrdinů této země. Jaroslav Bezděk, KAN Přerov, 13.8.2011 Odešel Ctirad Mašín Ztratili jsme jednoho z cadiků1). Když v sobotu 13. srpna před polednem dorazila do Prahy zpráva, že po delší nemoci zemřel ve Spojených státech Ctirad Mašín, jeden ze skutečných odbojářů, kteří v letech 1951 – 1953 vedli v Československu ozbrojený odpor proti vraždícímu komunistickému režimu, jen několik lidí v České republice si uvědomilo, o jakou ztrátu pro celou českou společnost jde. Odešel jeden ze vzácných cadiků, člověk spravedlivý, empatický a vnímavý, který kroky české společnosti velmi pozorně sledoval. A když byl médii požádán, tak i přísně komentoval. Ctirad Mašín byl mimořádně vzdělaný, nejen v technických vědách, ve vojenství a dalších dovednostech, ale jeho celoživotním koníčkem byla historie a zejména ta vojenská. Množství knížek, které měl všude kolem sebe, nekupoval jen proto, aby jimi vyzdobil své obydlí, ale měl mimořádný přehled o tom, kde se v nich které téma nachází. A bylo vidět, že s knihami soustavně pracuje. Byla radost mu naslouchat, i přes notnou dávku skepse, která vyrůstala z bohatých životních zkušeností. Byl mimořádně náročný k sobě, proto i podobné nároky vznášel vůči ostatním lidem, nejen ve Spojených státech amerických, dříve v Československu a do 13. srpna i vůči nám, kteří žijeme v České republice. Ctirad, kterému v rodině říkali "Radka", starší z bratrů Mašínů, zemřel v úzkém rodinném kruhu v blízkosti bratra Josefa a sestry Zdeňky v armádním zdravotnickém zařízení v Clevelandu v Ohiu - dva dny po svých jedenaosmdesátých narozeninách. Leukémie, která mohla mít původ v záření z jáchymovského smolince z dob, když jako komunistický vězeň 22 měsíců těžil tamní rudu pro Sovětský svaz, ukončila jeho bohatý život. Často se v Čechách velmi nepřesně až zlovolně připomíná, že "při jejich útěku(sic!) na Západ zemřelo 6 osob". Mašínové a jejich spolubojovníci - po několika letech odbojové činnosti na území Československa - však přes státní hranici neutíkali. Přešli ji volným krokem a dostali se tak až do poměrně hlubokého vnitrozemí NDR. Ve skrytu noci nechtěli způsobit nežádoucí pozdvižení. Utíkat začali až po konfliktu Zbyňka Janaty s lékařem, řidičem vozu, kterého zastavili. Komunisté zejména rádi připomínají, že šlo o "nevinné oběti". Dle bratrů Mašínů nikdo ze zemřelých nebyl nevinný, jejich přitakání komunistickému režimu, jejich přihlášení se k ochotě "nešetře své krve..." se zbraní v ruce chránit "...revoluční vymoženosti pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k socialismu...", pokládali za přitakání komunistickému vraždění a tudíž za zločin. Dopustili se ho dávno před jejich osudovým setkáním s Mašíny. Jejich postoj nás nutí k zamyšlení nejen nad vinou komunistických vůdců, ale též nad vinou drobných přitakávačů, nosičů vody do komunistického vraždícího kola, každého z voličů, každého člena lidových milicí, každého z členů SNB2), SČSP, KSČ. Těžko je připustit, že jejich kroky byly činěny bez vědomí o zločinech, kterých se KSČ v letech 1948 – 1953 notoricky dopouštěla. Když jsem měl před rokem příležitost hovořit celý týden se Ctiradem Mašínem v Clevelandu a sledovat ho při práci na jeho dalším patentu, když ladil speciální hořák a kotel pro řízené efektivní spalování glycerinu3), poznal jsem člověka nesmírně usilovného a i v pokročilém věku zcela koncentrovaného na technické řešení problému, jehož vyřešení si předsevzal. Věděl jsem, že již dříve dosáhl patentové ochrany svého hořáku na spalování vyjetého oleje4), ale vidět ho při práci byl nevšední zážitek. Technický problém byl pro něj výzvou takovou, že mu věnoval veškerou pozornost od časného rána. Naučil se pracovnímu rytmu jen s krátkými přestávkami na stravu. Heslo Carpe Diem mělo pro něj význam jako: Neztrácej čas a pracuj. Ani si nevšiml, že žáruvzdorná cihla, která mu padla na nohu, ho vážně zranila. Až večer si všiml, že ho noha bolí, otéká a nemá obvyklou hybnost, botu má plnou krve a noha mu modrá. Pouhé omytí nohou a bot měl za dostatečné léčení možná i zlomených kůstek, jen aby neztrácel čas cestou k lékaři. Nechtěl, aby ho cokoliv odvádělo od práce a soustředění, které si předsevzal. Přitom všem si našel čas, abychom mohli probrat i některé mé nejasnosti v několika pramenech mapujících jejich odbojovou činnost. Dověděl jsem se tak mnohá upřesnění pro moji práci. Např., že před oběma útoky na stanice SNB byli dopředu odhodláni v případě ohrožení vlastních životů se bránit, nenechat se dopadnout. Věděli, že jdou na misi, která nemusí dopadnout v jejich prospěch. Dobře věděli, že zbraně pro odbojovou činnost potřebují a pro jejich získání nasazují své životy. Mašínům v říjnu 1953 společně s Milanem Paumerem, který zemřel v létě 2010, se podařilo probít přes NDR do západního Berlína navzdory dvacetitisícové přesile VOPO (příslušníků Volkspolizei) a Rudé armády, která byla mobilizována za účelem jejich dopadení. Východoněmeckým komunistickým ozbrojencům se podařilo dopadnout a zajmout Zbyňka Janatu a téměř vykrváceného Václava Švédu, kteří společně s kpt. Ctiborem Novákem byli v Praze na Pankráci popraveni 2.května 1955. Hned následující ráno po veselých oslavách Svátku práce. Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer (s prostřeleným břichem) dorazili se štěstím do americké okupační zóny v Berlíně. Zbylí spolupracovníci Mašínů, které se v Československu podařilo zatknout, byli 29. ledna 1955 odsouzeni - doživotí pro Zbyňka Roušara a pro dalších třináct spolupracovníků byl vyměřen trest v délce více jak 215 let. Matka Zdena Mašínová strávila ve špatném zdravotním stavu rok ve vězeňské kobce bez elementární pomoci a zemřela ve vězení, když komunisté se mstili a odmítli jí udělit milost... O těchto skutečnostech se Mašínové a Milan Paumer dozvídali postupně. Řadě jejich spolubojovníků v České republice dodnes trvají zbytkové tresty, strana zákonem označená za zločinnou je nadále přítomna dokonce v Parlamentu, její bývalí členové předstírají soudce, zastávají vysoké funkce ve státní správě i v policii, armádě a dalších složkách... Pro Mašíny, kteří za tuto republiku nasazovali své životy, rodinní příslušníci i jejich přátelé ty životy i položili, je tato skutečnost nepřijatelná. Smíření musí předcházet vyznání viny, věrohodné pokání a prosba o odpuštění. Na tyto kulturní odkazy česká společnost - nacházející se ve stavu sametové kocoviny - zapomněla. Martin Vadas 17.8.2011 (Toto je plná verze článku "Před smířením musí přijít vyznání viny a pokání. A to komunisté nikdy neudělali.", který vyšel v poněkud zkrácené podobě v iHNed.cz.) Poznámky Zemřel Ctirad Mašín, hrdina III. odboje 13. srpna 2011 zemřel ve věku 81 let Ctirad Mašín, účastník třetího odboje. Jeho smrt, podobně jako před rokem smrt jeho spolubojovníka Milana Paumera, vyvolala v médiích vlnu dohadů, zda se jedná o teroristy nebo bojovníky za svobodu. Nedávno jsem poslouchal rozhlas, kde proběhla anketa, v níž posluchači ve své většině (62 %) činy skupiny bratří Mašínů odsuzovali. Nepatřím k této většině. Senát Parlamentu ČR každý rok navrhoval prezidentu republiky na vyznamenání k 28. říjnu právě tuto trojici, neváhám říci, hrdinů. Pokaždé se rozvinula debata, kdy komunisté a někteří sociální demokraté odmítali tuto trojici zahrnout do seznamu kandidátů na toto ocenění. Největším jejich argumentem bylo zabití příslušníka SNB a pokladníka, který hájil peníze, které skupina potřebovala pro svou odbojovou činnost. Polský novinář, znalec České republiky a autor známé knihy Gottland, Mariusz Szczygieł, v rozhovoru pro jeden z našich deníků, už si nepamatuji který, poznamenal na konto české povahy, že kdyby bratři Mašínové byli Poláci, pomník by měli v každé vesnici. Nebudu se rozepisovat o jejich boji, myslím že je dostatečně popsán v literatuře i v médiích. Chtěl bych se zaměřit pouze na jednu otázku, zda bojovníci za svobodu mají právo při boji usmrtit někoho, kdo jim v tomto boji brání. V případě válečného konfliktu je odpověď jasně kladná. Byli bratři Mašínové a Milan Paumer ve vnitřním pocitu ve válečném stavu ke komunistickému režimu a k Sovětskému svazu? Odpověď není na první pohled jednoduchá. Žádná válka nebyla. Tak to však hodnotíme s odstupem času a s vědomím, jak se situace od roku 1948 vyvinula. Pokusíme-li se dostatečně vžít do jejich situace, odmyslet si, jak to všechno dopadlo, pak začneme minimálně váhat, ne-li se přiklánět na jejich stranu. Málokdo si dnes uvědomuje, že v roce 1952, kdy se celá historie odehrála, se počítalo s válkou mezi Západem a Východem. Na Západě se formovala Československá armáda podobně jako za II. světové války. Je jen logické, že děti významného hrdiny II. světové války, vychované ve spravedlnosti, lásce k vlasti, za kterou je třeba položit i život, nemohly stát v nečinnosti opodál, když se v jejich očích rozvíjela další okupace jejich milované vlasti. Pro bratry Mašíny a Milana Paumera začínal válečný konflikt, do kterého se v souladu se svými názory plně zapojili. Že nakonec k válce nedošlo, že zárodek Československé armády v exilu byl po roce 1953 rozpuštěn, to je již historie jiná. Ani historická paralela není daleko. Po okleštění Československa o pohraničí a Podkarpatskou Rus v roce 1938, Slovensko v roce 1939, a následné okupaci, byl jeho právním nástupcem Protektorát Čechy a Morava. Exilová vláda Edwarda Beneše byla uznána protihitlerovskou koalicí až v roce 1941. To bylo také datum, kdy Československo vyhlásilo válku Německu. Tedy z tohoto hlediska by měl být každý čin, při kterém byl ze strany odboje zabit německý voják či loajální nebo přímo kolaborující československý občan, považován také za vraždu. Samozřejmě tomu tak není. Bratři Mašínové a Milan Paumer byli v obdobném válečném stavu a zaslouží jako hrdinové III. odboje naší hlubokou úctu a vděčnost. 1. a 2. října loňského roku jsem se zúčastnil konference Čechů žijících v zahraničí při oslavách 100. výročí založení BOHEMIA HALL v New Yorku. Setkal jsem se zde s Josefem Mašínem, kterému jsem vyjádřil úctu za jeho boj proti komunistickému režimu a předal mu pamětní list Senátu Parlamentu ČR. Svou krátkou úvahu si dovolím zakončit citátem filozofa Karla Jasperse: "Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoliv možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu." Video z předávání pamětního listu Josefu Mašínovi v New Yorku senátorem Tomášem Grulichem můžete shlédnout ZDE. Tomáš Grulich blog Lidovky.cz 17.8.2011 Sbohem a nashledanou! Milý Radku, dnes Ti dáváme poslední sbohem na Tvé pozemské pouti, a přes...to, či snad právě proto bych zde rád zmínil příhodu, která je spojena s prvními okamžiky Tvého života. Krátce po Tvém narození přišel Tvůj tatínek, tehdejší major Josef Mašín, tuto šťastnou novinu slavnostně ohlásit veliteli svého pluku, plukovníku Václavu Šárovi, svému příteli z ruských legií. Neřekl mu však obyčejně, že se mu narodil syn, jak by se snad dalo v podobné situaci očekávat, ale postavil se do pozoru, srazil paty ve vysokých botách a pronesl: "Bratře plukovníku, hlásím narození dělovoda." Už tehdy totiž počítal s tím, že by z Tebe jednou mohl být voják. Tvůj tatínek byl demokrat a vlastenec, který prošel peklem první světové války, a proto si dobře uvědomoval, že svoboda vlasti i demokracie nejsou hodnoty samozřejmé, ale takové, které je třeba chránit a v případě potřeby za ně i bojovat. A tuto věc Tobě, Josefovi i Zdeňce vštěpoval již od prvních Vašich dětských krůčků. Vyrůstali jste tak všichni nejen v harmonickém rodinném prostředí, ale i prostředí prodchnutém vlastenectvím, které Vás formovalo k tomu, abyste byli takovými, jakými jste se stali. Do života Vaší rodiny i celého Československa tragicky vstoupil Mnichov a následná okupace. Tvůj otec byl jedním z prvních, který se rozhodl proti nacistům bojovat. Shromažďoval zbraně, připravoval diverzní útoky na nepřátelská zařízení, a to nejen na území protektorátu, ale i v samotném srdci nacistického Německa – v Berlíně. Spolu se svými přáteli pplk.děl. Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem vytvořil legendární odbojovou trojici "Tří králů", která se stala legendou čs. domácího odboje. Je až neskutečné, co všechno se jim podařilo dokázat. Tvůj otec unikal gestapu až do osudného 13. května 1941. I poté co padl nacistům do rukou prokázal svou obrovskou vnitřní sílu a přes kruté mučení nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Jako jedna z nejvýznamnějších osobností domácího odboje padl 30. června 1942 na popravišti v Praze-Kobylisích. Byl hrdinou celým svým životem a zůstal jim až do úplného konce, což ocenila osvobozená vlast bezprostředně po skončení války jeho povýšením do hodnosti brigádního generála in memoriam. Vyznamenán však nebyl jenom Tvůj otec, ale i Tvá maminka, Ty a Tvůj bratr. Všichni jste se totiž do odboje proti okupantům zapojili. Mírového života jsi si však ani Ty, ani Tví blízcí nemohl užívat dlouho. Přišel únor 1948 a k moci v Československu se dostali komunisté. Začalo období hrůzovlády, která si v mnohém nezadala s lety nacistické okupace. Vlastenci opět mizeli ve věznicích a koncentračních táborech, cesta mnohých končila na popravištích. Byla mezi nimi i řada Vašich rodinných přátel, které jste dobře znali. Rozhodli jste se nečekat na to co bude, ale se zbraní v ruce proti tomuto zločinnému režimu bojovat. O tom, že šlo o vše, svědčí i Tvá osobní zkušenost, kdy jsi byl komunisty zatčen a strávil jsi půldruhého roku v pekle koncentračních táborů na Jáchymovsku. Brzy po návratu jsi se spolu s bratrem Josefem, Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou pokusil projít tzv. východním Německem do Západního Berlína. Neutíkal jsi, neodcházel jsi proto, abys našel bezpečný a bezstarostný život, ale proto, abys dobrovolně vstoupil do řad americké armády, s níž, jak jste doufali, budete moci zotročenou vlast osvobodit. Nebylo Vaší vinou, že se světové dějiny ubíraly jinou cestou a Vám to nebylo umožněno. Při své cestě napříč východním Německem jste svedli boj s tisícinásobnou přesilou a stali jste se legendou. Zaplacená cena mezi Vašimi blízkými byla strašlivá. Dva Vaši přátelé byli dopadeni a komunisty popraveni spolu s Vašim strýcem. Komunisté se neštítili ani pomsty na Vaší mamince, kterou v červnu 1956 umučili. Milý Radku, v roce 1945 byl v ostění dveří cely pankrácké věznice objeven moták Tvého tatínka, generála Josefa Mašína, určený Tobě, Tvému bratru Josefovi a sestře Zdeňce. Napsal v něm: "Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčili její těžký úkol a starost o Vás. Ty, Radko, jsi nejstarší, vím, že jsi rozumný a vážný chlapec. Buď oporou Pepovi a Nenušce! Ty musíš zastupovati mne. Spoléhám na Tebe." Milý Radku, jsem přesvědčen, že jsi úkol, který Tvůj otec na Tvá bedra vložil, naplnil měrou vrchovatou a že by na Tebe byl hrdý. Prožil jsi bohatý život a stopa, kterou tu po sobě zanecháváš, je nesmazatelná. Jako čestný člověk, statečný vlastenec a věrný kamarád budeš žít i nadále ve vzpomínkách všech, kteří Tě měli rádi a kteří si tě vážili. Čest Tvé památce! Sbohem a nashledanou! plk.PhDr.Eduard Stehlík, vědecký pracovník VHÚ a předseda vědecké rady ÚSTR, Middleburg Heights, Ohio 24.8.2011 Poslední sbohem Ctiradu Mašínovi (Úplný text projevu ministra Vondry) Milá Zdeno Mašínová, vážený Josefe Mašíne, drazí pozůstalí, dáváme zde dnes své poslední sbohem Ctiradovi Mašínovi, muži, který celý svůj život zasvětil boji za svobodu a lepší život. Věren odkazu svého otce, legionáře, národního hrdiny generála Josefa Mašína, popraveného 30. června 1942 nacisty, se spolu se svým bratrem Josefem rozhodl proti komunistické totalitě bojovat stejně, jako jejich otec bojoval v letech druhé světové války proti německé okupaci a nacismu. Jejich rozhodnutí bylo logické, vždyť rozdíl mezi oběma totalitními diktaturami, nacistickou a komunistickou, neexistoval. A dodejme, že jejich rozhodnutí bylo i oprávněné, neboť komunistická diktatura a komunistický totalitní režim má stejně zločinnou povahu jako nacismus. Po uchvácení moci komunisty v Československu začaly stejně jako v letech okupace mizet stovky lidí ve věznicích a koncentračních táborech. Na popravištích byli opět vražděni nejlepší synové a dcery národa, z nichž mnozí, jako JUDr. Milada Horáková nebo divizní generál Heliodor Píka, patřili k blízkým přátelům Mašínovy rodiny. Ctirad a Josef Mašínové se s tím nehodlali smířit. Nechtěli trpně přihlížet násilí, které komunistická strana rozpoutala proti občanům naší země, nechtěli být pasivními diváky vraždění a zotročování lidí jen za vyjádření svobodného názoru nebo oddanost své vlasti. V době, kdy již měli českoslovenští komunisté ruce potřísněné krví nevinně popravených a umučených, kolem sebe soustředili skupinu přátel. Společně s Milanem Paumerem, Vladimírem Hradcem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou zahájili odboj proti režimu. V činnosti skupina pokračovala i poté, co byl Ctirad Mašín komunisty půldruhého roku vězněn v uranových dolech na Jáchymovsku. Teprve poté, co skupině reálně hrozilo nebezpečí odhalení a zatčení, rozhodli se její příslušníci odejít do USA, vstoupit do řad americké armády a spolu s ní se v předpokládaném světovém válečném konfliktu chtěli podílet na osvobozování Československa z područí sovětského bolševismu. Jejich cesta, na níž se vydali 3. října 1953, vstoupila do dějin. Při průchodu tzv. východním Německem pátralo na čtyřiadvacet tisíc příslušníků východoněmecké Volkspolizei i vojáků Sovětské armády. Dva z nich, Zbyněk Janata a Václav Švéda, byli dopadeni a posléze vydáni do komunistického Československa. Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a těžce zraněnému Milanu Paumerovi se nakonec v noci 31. října 1953 podařilo dosáhnout amerického sektoru Berlína. Jejich dopadení spolupracovníci byli v ČSR spolu se strýcem bratrů Mašínových majorem Ctiborem Novákem odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Osudy rodiny a útlak, kterému byla po celou dobu rodina vystavena, tu popsal velmi přesně Petr Blažek. Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer mezitím, jak si předsevzali, podepsali pětiletý závazek ke službě v americké armádě, v lednu 1954 odpluli do USA a po absolvování základního výcviku ve Fort Dix vstoupili do jednotek Special Forces. Doufali, že se co nevidět zapojí do osvobozování východní Evropy i své zotročené vlasti z komunistického područí. Bohužel, jak víme, k tomu nedošlo. Neangažování Západu v souvislosti s nepokoji v Německu, Polsku a zejména neposkytnutí pomoci povstání v Maďarsku na podzim 1956, přestože svobodná Evropa a další tehdy k tomu povstání povzbuzovali, bylo pro ně těžkou deziluzí. Ctirad i Josef stáhli své přihlášky do důstojnické školy a po ukončení závazku odešli do civilního života. O tom, jaký význam komunisté přisuzovali činnosti obou bratrů, svědčí fakt, že se nikdy nevzdali pokusů o jejich dopadení. Měli z nich právem strach. A pro nás, mladé lidi v odboji v 80. letech, seznámení se s činností jak generála Mašína, tak vás, bylo něco jako zjevení. My jsme jezdili do Polska a věděli jsme o tom, jak se Poláci uměli vzepřít. Studovali jsme, jak litevští partyzáni byli v lesích v odboji až do hlubokých 50. i počátku 60. let. To nejdůležitější pro nás bylo poznat, že takoví lidé byli mezi námi i doma. Za to vám chci poděkovat. Vážená paní Mašínová a vážený pane Mašíne, zpráva o skonu Ctirada mě hluboce zasáhla. Jeho odchodem ztrácí naše země muže, jemuž patří čestné místo v dějinách Československa, muže, jenž je prokázaným hrdinstvím i pevnými mravními postoji příkladem naší současné společnosti. Mužem vůči němuž má česká společnost stále ještě dluh. Považuji za čest, že dnes spolu se skupinou senátorů, kteří na činnost bratrů Mašínů trvale upozorňovali a žádali jejich ocenění, mohu být dnes tady s vámi přítomen a alespoň symbolicky a jen částečně se podílet na splácení tohoto dluhu. Čest jeho památce! A na výraz úcty ke statečnosti, s níž se bratři Mašínové postavili totalitnímu komunistickému režimu, jsem se rozhodl Ctirada Mašína, i Vás pane Josefe Mašíne, dekorovat nejvyšším oceněním rezortu obrany, Vyznamenáním Zlaté lípy. Alexandr Vondra Virtually.cz 25.8.2011 Rozloučení se Ctiradem Mašínem Vážená paní Zdeňko Mašínová, nejprve bych rád poděkoval rodině Mašínových za pozvání k dnešnímu rozloučení; nesmírně si toho vážím a o to více se omlouvám, že jsem z rodinných důvodů nemohl přijet. Jsem nyní s vámi v mysli i v modlitbách. Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo. Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslavení. Svět není dobrý ani zlý – je takový, jaký si jej uděláme. Zda převáží dobro nebo zlo, záleží na každém z nás. Ano, Bůh stvořil tento svět jako dobrý, ale zároveň dal do vínku člověka svobodu se rozhodnout. Schopnost dotvořit či znetvořit svá obdarování, svou duši, svůj život. Postavit se Bohu, pravdě, spravedlnosti tváří v tvář, anebo se k nim otočit zády. Činit dobré, hledat pokoj a usilovat o něj, anebo vše ponechat na okolnostech, zda mně k tomu dají možnost. Volba je na nás. Ale volba je to naléhavá, jsme k ní vybízeni přímo naším nebeským Otcem. Člověk byl přece stvořen k Božímu obrazu, aby zahradu tohoto světa a síť mezilidských vztahů spravoval, kultivoval a rozvíjel. Není tu žádný osud, kterému bychom byli poddáni. Je tu naopak naše poslání a odpovědnost vůči Nejvyššímu i vůči dobrému řádu ve světě. Na oznámení o úmrtí Radka Mašína stojí: K tomu, aby zlo triumfovalo stačí, že dobří lidé nic neudělají. Tento odkaz moudrosti a statečnosti jde ruku v ruce se zvěstí Bible: Chceš-li milovat život a vidět dobré dny… odvrať se od zlého a čiň dobré. Bible na žádné ze svých stran nerezignuje před hledáním dobra a detektováním zla. Přesto, nebo právě proto, že dobro a zlo je často navzájem propletené a stěží rozeznatelné. Jak často v naší zemi lidé jednali pod pohnutkou budování dobra a míru a jejich úsilí jen napomohlo k ještě většímu znevolnění společnosti a k rozšlapání základních lidských práv a svobod. Ježíš učil rozlišovat mezi pšenicí a plevelem, mezi dobrou a zlou setbou. Jedna píseň to vyjadřuje zkratkou: Say NO to the devil, say NO (Řekni ďáblu NE). To platilo jak v biblických dobách, tak před 50 lety, tak to platí dodnes. Řekni ďáblu NE, abys měl otevřené oči pro to, co je vskutku dobré a na tom stál... V jakém světě a době žijeme, záleží na nás. To vystihuje podmínka na začátku biblického oddílu: Chceš-li milovat život… odvrať se od zlého a čiň dobré. Dobré dny a pokoj se ti nabízejí, jen odvrátíš-li se od zlého. Něco musíš sám vložit, případně se něčeho vzdát. Nic z pozemských statků, nic z opravdu cenného, jako např. svoboda, není zadarmo. Víme dobře, že země může být osvobozena, leč opravdovou svobodu to zdaleka nemusí znamenat, pokud pro ni nic neuděláme, něco neobětujeme. K tomuto poznání jsme se díky takovým lidem jako Radek dopracovali po mnoha desetiletích, přitom nemalá část společnosti to dosud nedokáže přijmout. Je nám bližší ujišťování, že totalitní režim podkopala svou pasivitou mlčící většina. Podle toho každý, kdo jednal v souladu s tehdejším režimem a jen si myslel něco jiného, je hoden uznání. To mnohým lahodí, zvlášť slyšíme-li to z úst nejvyšších politických představitelů. Stačí málo a ono to nějak půjde. Hlavně si myslet svoje. Konkrétní zkušenost i biblická moudrost ovšem hovoří zcela jinak. Boží slovo je přímé: Člověče, nestačí jen sledovat, odkud fouká, nestačí se spokojit s tím, co je zrovna pro tebe dobré, je nutné pro dobro horlit, jít za ním, vzdát se i vlastního zabezpečení, pokud se jiným děje křivda. Radek Mašín takto přímý byl. Rovný chlap, který pro dobro české společnosti zakusil gestapácké metody StB, uranové doly, ztrátu osobní svobody, pohrdání ze strany těch, kteří se ex post pohoršují nad ztracenými životy příslušníků komunistické policie či milice. Je zarážející, jak se u nás cení vynalézavost lidí, kteří se rozhodli utéci ze země, zatímco boj proti režimu uvnitř zadrátované vlasti je stavěn na pranýř kvůli prolité krvi těch, kdo vzali zbraň do ruky jako první. A tak je na místě, aby i v této chvíli zazněly otázky, které mnozí opakují na adresu odbojářů: Proč to dělali, když neměli šanci něco zásadního změnit? Proč riskovali životy své i svých blízkých? Museli sáhnout i ke zbraním? Jistě, že nemuseli. Nemuseli nic z toho. Ovšem poznali, že každé vyklizení pozic dobra znamená, že na uprázdněné místo se prodere zlo. A zlo se tehdy činilo – v podobě poprav a věznění nevinných, krádeže majetku, devastace životního prostředí i duší. Ti, kteří se tomu postavili, jakkoliv v té chvíli bez šance, nám pomohli komunistické běsnění nazvat pravým jménem. A tím nám dali odvahu bránit se zlu a horlit pro dobro. Bránit se i se zbraní v ruce, je-li v ohrožení celá společnost. Spojené státy americké, nová vlast bratří Mašínů a Milana Paumera, má tuto zkušenost zakódovanou přímo v genech. V Prohlášení nezávislosti amerických kolonií je zapsáno: "Jestliže dlouhý sled zlořádu a uchvacování… se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je právem občanů, je jejich povinností svrhnout takovou vládu a obstarat nové strážce své budoucí bezpečnosti." Podobně, třebaže mnohem později, to formuluje i český zákon o protiprávnosti komunistického režimu: "Režim založený na komunistické ideologii … byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. Odboj proti němu byl spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty". K tomu můžeme a musíme dodat, že ne tolik odboj jako spíše konkrétní lidé zapojení do odboje jsou hodni naší úcty a nejvyššího ocenění. Díky Josefe Mašíne, díky Vladimíre Hradče, díky Zbyňku Janato, Václave Švédo, Ctibore Nováku, Milane Paumere, díky Radku Mašíne – díky vám máme důvod vzpomínat na hrůzy komunistického běsnění i s hrdostí. Jsou tu konkrétní lidé, tváře, z nichž září tak vzácná nepodrobenost, hrdost a vnitřní krása. Lidé, kteří nám i dalším generacím pomáhají tlumočit a rozumět biblickému zaslíbení: I kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslavení. Amen Marek Zikmund, farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické Boskovice A memorial service celebrating life of Radek Masin (* August 11, 1930 - † August 13, 2011) MIDDLEBURG HEIGHTS, OHIO, Saturday, August 24, 2011 at 4 p.m. Marek Zikmund, pastor, Farní sbor Českobratrské církve evangelické Boskovice Madam Zdeňka Mašínová, I would first like to thank the Masin family for the invitation to today's farewell service; I enormously appreciate it and am all the more sorry that for family reasons I could not come. I am now with you in my thoughts and in my prayers. For he that will love life, and see good days, let him refrain his tongue from evil, and his lips that they speak no guile: Let him eschew evil, and do good; let him seek peace, and ensue it. For the eyes of the Lord are over the righteous, and his ears are open unto their prayers: but the face of the Lord is against them that do evil. And who is he that will harm you, if ye be followers of that which is good? But and if ye suffer for righteousness' sake, happy are ye: and be not afraid of their terror, neither be troubled; The world is neither good nor evil – it is what we make of it. Whether good or evil prevails, depends on each one of us. Yes, God created this world as good, but he has endowed human beings with the freedom of choice. With the ability to perfect or mutilate their gifts, their soul, their life. To champion God, stand up for truth and justice, or to turn their backs upon them. To do good, seek peace and actively pursue it, or leave everything up to the circumstances, and wait for an opportunity to present itself. The choice is ours. Yet the choice is urgent, we are summoned to make it directly by our heavenly Father. Man was created in God's image to manage, cultivate and develop the garden of this world and a network of interpersonal relations. We are not predestined to a given fate. On the contrary, it is our calling and our responsibility towards the Lord and towards the world order. Radek Masin’s announcement of death says: "All that is necessary for the triumph of evil is that good men do nothing." This wise and courageous bequest goes hand in hand with the biblical admonishment: "For he that will love life, and see good days… Let him eschew evil, and do good." On none of its pages does the Bible resign from finding good and detecting evil. Despite, or perhaps because of that, good and evil are often intertwined with each other and barely recognizable. How often in our country people have acted with the motive of building good and peace, and their efforts only lead to an even greater subjugation of society and to the trampling of basic human rights and freedoms. Jesus taught to distinguish between wheat and weeds, between the sowing of good and of evil. One song expresses it succinctly: Say NO to the devil, say NO. This was true in biblical times, 50 years ago, and is just as valid today. Say NO to the devil, have your eyes open for what is truly good and you stand up for it... In what kind of a world and in what times we live depends on us. The admonishment at the beginning of the biblical selection describes this: "For he that will love life, and see good days… Let him eschew evil, and do good." Good days and peace will offer themselves to you, if only you turn away from the evil. You have to contribute some part of yourself, or potentially give up something. No worldly goods, nothing really of value, such as freedom, is free. We know that a country can be freed, but still be far from true liberty, if we do nothing for it and sacrifice nothing for it. We have come to understand this after many decades, thanks to people such as Radek, while considerable parts of society still cannot accept it. We are inclined to believe that the totalitarian regime was undermined by the passivity of the silent majority. Accordingly, anyone who acted in accordance with the former regime and just thought differently, is worthy of recognition. It pleases many, especially when we hear it from the mouth of the highest political leaders. It only takes a little, and it will eventually fly. The important thing is to keep up your good opinion of yourself. Concrete experience and biblical wisdom, however, say differently. The direct word of God is: Man, it is not enough just to go where the wind blows you; it is not enough to settle for what is good just for you, it is necessary to rejoice in the Good, to go after it, and give up your own security if another commits injustice. Radek Masin was one of the direct ones. He was a straight forward guy who for the good of Czech society experienced the Communist secret police’s Gestapo-like methods, the uranium mines, the loss of personal freedom, the contempt of those who after the fact take moral offense over the lost lives of Communist policemen or militia. It is striking how in our country people who decided to flee the country prize ingenuity, while the fight against the regime inside the barbed-wire-infested homeland builds on the blood shed on the pillory by those who were first to take the gun in hand. And so it is in these times that questions are heard, which are directed repeatedly by many towards those who fought in the Resistance: Why did you do it, when you didn’t have the opportunity to make fundamental changes? Why risk your own lives and of your nearest and dearest? Did you have to resort to weapons? Certainly, they didn’t have to. They didn’t have to do any of it. Of course they knew that any retreat of Good leaves a void where Evil will settle. And then Evil acted – in the form of executions, and the imprisonment of innocents, the theft of assets, devastation of the environment and the soul. Those who opposed all that, although in those times without a chance, helped us give the communist fury its proper name. And that gave us the courage to resist evil, and be zealous for good. Resist with arms in hand, when our entire society was in danger. The United States of America, the Mašín brothers’ and Milan Paumer’s new homeland, has this experience encoded in its genes. In the American colonies' Declaration of Independence it is written: "That whenever any Form of Government becomes destructive […] it is the Right of the People to alter or to abolish it, and to institute a new government". Similarly, although much later, the Czech Act on Lawlessness of the Communist regime formulates it thus: "The regime based on communist ideology ... was criminal, illegitimate and reprehensible. Resistance against it was righteous, morally legitimate and worthy of respect." To this we can and must add that not so much resistance itself, rather, more specifically, the people involved in the resistance, are worthy of our highest respect and appreciation. Thank you Joseph Masin, thank you Vladimir Hradec, thank you Zbynek Janata, Vaclav Sveda, Ctibor Novak, Milan Paumer, thank you Radek Masin - thanks to you we have a reason to remember the horrors of the communist frenzy also with pride. These are real people, faces, in which shines such a rare indomitable spirit, pride and inner beauty. People who are helping future generations understand and interpret the biblical promise: Even if you should suffer for your righteousness, you are blessed. Oration by Jan Zeno Dus Od Administrátor v 2011-08-13 22:22 | Naše tiskové zprávy
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 3 hosté.
Přihlášení |